Článek
V létě roku 1982 připomínal areál pražské motolské nemocnice jedno velké staveniště. Probíhala rozsáhlá přestavba, která měla dát nemocnici podobu, jakou známe dnes, a mezi rozestavěnými pavilony se pohybovaly desítky dělníků. Právě jeden z nich učinil nález, který okamžitě vybočil z běžného pracovního dne. Když si odskočil za stavební boudu, všiml si z hromady odpadu trčících bot. Zvědavost mu nedala a přistoupil blíž. V tu chvíli pochopil, že nejde o odložené věci, ale o lidské tělo.
I na tu dobu velice ohavný čin
Na místo okamžitě vyrazili kriminalisté vedení Jiřím Markovičem. Když tělo vytáhli zpod starých dveří a dalšího materiálu, čekal je šok, který patřil i na jejich poměry k mimořádným. Mrtvý muž neměl hlavu. Brutalita činu byla zřejmá na první pohled a zároveň znamenala zásadní komplikaci, bez obličeje a bez dokladů nebylo možné oběť identifikovat běžným způsobem.
Pitva potvrdila, že hlava byla oddělena násilně v oblasti krku a že k vraždě došlo přibližně pět až sedm dní před nálezem. V prostředí rušného staveniště, kde se neustále pohybovalo velké množství lidí, bylo téměř nemožné zajistit použitelné stopy. Pachatel měl navíc zjevně dost času tělo ukrýt. Vyšetřování tak od samého počátku naráželo na limity.
Areál dnešní motolské nemocnice byl svědkem dosud neobjasněné vraždy
Kriminalisté se proto opřeli o to, co jim tehdejší forenzní metody nabízely – daktyloskopii. Otisky prstů odebrané při pitvě přinesly zásadní průlom. V databázi se objevila shoda. Mrtvým byl František Zapletal, narozený roku 1911. Muž, který rozhodně nepatřil mezi bezúhonné občany.
Konflikt mohl vzniknout v dávné minulosti
Zapletal se pohyboval ve světě takzvaných veksláků, lidí, kteří za normalizace obchodovali s valutami, tuzexovým zbožím a často fungovali na hraně zákona i mimo něj. Jeho působištěm byl pražský Hotel Alcron, místo, kde se potkávali zahraniční hosté, peníze i šedá ekonomika. Právě zde si vytvořil síť kontaktů, ale také nepřátel.
Další pátrání odhalilo, že jeho minulost byla ještě komplikovanější. Po válce byl odsouzen za kolaboraci a skončil v pracovních táborech v Jáchymovských dolech. Tyto tábory nebyly jen místem tvrdé práce, ale i prostředím, kde vznikaly hluboké osobní konflikty a křivdy. A právě tady se podle kriminalistů mohl zrodit motiv vraždy, která přišla o desítky let později.
Podezřelí byli dva veksláci
Vyšetřování se postupně zaměřilo na okruh lidí, kteří se kolem Zapletala pohybovali. Klíčová byla jeho minulost i současné kontakty. Brzy se objevila dvě jména – Jan Kroneisl a Miroslav Kastner. Oba byli spojeni s veksláckým prostředím i s Jáchymovem, oba se Zapletalem sdíleli minulost a oba měli důvod k nenávisti. Podle zjištění kriminalistů měl Zapletal v táboře jednoho z nich udat kvůli plánovanému útěku. V podmínkách pracovních táborů šlo o čin, který mohl znamenat fatální následky.
Výpovědi obou mužů však byly od počátku neuspokojivé. Vypovídali odděleně, jejich verze se lišily a postupně začali ztrácet půdu pod nohama. Ve chvíli, kdy tlak vyšetřování zesílil, odmítli vypovídat úplně. Přesto se kolem nich začal utahovat kruh nepřímých důkazů. Pachové stopy jednoho z nich byly nalezeny v bytě oběti, oba měli motiv a vazby na Zapletala. Jenže ani to nestačilo.
Zoufale chyběl přímý důkaz
Kriminalisté se opakovaně vraceli na místo činu i do širšího okolí Motola. Prohledávali terén, využívali služební psy a nasadili i tehdy moderní techniku včetně georadaru. Hledali jedinou věc, a to hlavu. Ta mohla přinést nové stopy, potvrdit způsob vraždy a možná i usvědčit pachatele. Jenže přes veškerou snahu se ji nikdy nepodařilo najít. Tento fakt se stal jedním z klíčových důvodů, proč případ zůstal neuzavřený.
V roce 1988 došlo k dalšímu pokusu o průlom. Oba hlavní podezřelí byli podrobeni vyšetření na detektoru lži. Výsledky naznačovaly, že o vraždě vědí víc, než přiznávají. V klíčových otázkách selhávali, což posilovalo podezření kriminalistů. Ani to však nestačilo k jejich obvinění. Přímý důkaz stále chyběl.
Jáchymov - těžní věž dolu Svornost
Do případu pak zasáhly události, které nikdo z vyšetřovatelů nemohl ovlivnit. Po sametové revoluci se celý bezpečnostní aparát ocitl v proměně. Policie čelila nárůstu kriminality, personálním změnám i nedůvěře veřejnosti. Staré případy šly stranou a mnohé z nich, včetně vraždy Františka Zapletala, postupně zapadly.
Kriminalistika narazila na své limity
S odstupem času se navíc změnil i pohled na některé aktéry. Lidé spojení s Jáchymovem začali být vnímáni jako oběti režimu, což mohlo nepřímo ovlivnit i ochotu případ znovu otevírat. Přitom v tomto konkrétním případě nešlo o politické vězně, ale o osoby odsouzené za běžnou kriminalitu.
Vražda Františka Zapletala tak zůstává dodnes neobjasněná. Pro Jiří Markovič představuje pomníček, tedy jeden z těch případů, které se nepodařilo uzavřít a právě proto patří k nejvýraznějším. Nejen kvůli brutalitě činu, ale i kvůli tomu, jak jasně ukazuje limity tehdejší kriminalistiky a dobu, ve které se pravda mohla ztratit stejně snadno jako důkazy. A někdy stačí, aby zmizela jediná část těla. V tomto případě hlava. S ní totiž zmizela i jistota, co se tehdy skutečně stalo.
Jak šel čas s Františkem Zapletalem
1948
František Zapletal končí po odsouzení v Jáchymovských dolech, kde běžně vznikají konflikty, odtud také pocházejí budoucí podezřelí.
80. léta (počátek)
Pohybuje se jako vekslák v prostředí kolem Hotel Alcron.
léto 1982
V areálu motolské nemocnice je nalezeno jeho bezhlavé tělo. Případ přebírá Jiří Markovič.
1982–1988
Vyšetřování směřuje k dvojici podezřelých, ale chybí přímý důkaz. Hlava oběti se nikdy nenajde.
1989
Po sametové revoluci jde případ do útlumu.
Dnes
Vražda stále zůstává neobjasněná.
Zdroje: Autorský článek s využitím
