Článek
Adolf Hitler neměl vlastní potomky, přesto jeho rodové vazby nezmizely spolu s pádem Třetí říše. V různých částech světa dodnes žijí lidé, kteří jsou s nacistickým diktátorem spřízněni vzdálenějšími rodinnými liniemi. Pro většinu z nich však nejde o důvod k hrdosti, ale spíše o celoživotní břemeno, které se snaží nést co nejméně nápadně. Příběhy Hitlerových příbuzných představují jedinečný pohled na to, jak mohou zločiny jedné generace ovlivňovat životy lidí, kteří se narodili o desítky let později.
Život ve stínu nejznámějšího diktátora
Mezi nejbližší žijící příbuzné Adolfa Hitlera bývá řazen rakouský farmář Gerhard Koppensteiner, vnuk jedné z Hitlerových sestřenic. „Je to obrovská zátěž. Už od dětství jsem věděl, že jsem jeho příbuzný. Jak se s tím dá vůbec vyrovnat? Je to jako prokletí,“ vysvětloval. Koppensteiner žije v Rakousku nedaleko českých hranic a jeho rodina se snaží držet od veřejné pozornosti co nejdál. Jméno Hitler se u nich prakticky nevyslovuje.
Právě tento postoj je mezi příbuznými nacistických vůdců poměrně častý. Potomci známých válečných zločinců často čelí zvláštní formě společenského tlaku. Na jedné straně nenesou žádnou odpovědnost za činy svých předků, na straně druhé jsou s nimi veřejností neustále spojováni.
Hitler sám vlastní děti nikdy neměl
Americká větev rodiny změnila jméno
Velkou pozornost dlouhodobě přitahuje také americká větev Hitlerovy rodiny. Ta pochází od jeho synovce Williama Patricka Hitlera, který ještě před druhou světovou válkou odešel do Spojených států. Po válce si změnil příjmení na Stuart-Houston a snažil se začít nový život mimo stín svého nechvalně proslulého strýce.
Jeho synové žijící v USA se médiím dlouhodobě vyhýbají a jen výjimečně poskytují rozhovory. V průběhu let se objevily zprávy, že se bratři rozhodli nezaložit rodiny, aby Hitlerova pokrevní linie dále nepokračovala. Nešlo však o žádný druh formální dohody, ale spíše o osobní rozhodnutí jednotlivých členů rodiny. Jisté je, že žádný z nich nemá potomky.
Právě tento fakt vedl k častým debatám o tom, zda Hitlerova rodová linie v budoucnu zcela zanikne. Podobné úvahy mají spíše symbolický význam. Historická odpovědnost se totiž nepřenáší geneticky a osud jednotlivých rodin nelze spojovat s ideologiemi jejich předků.
Sterilizace jako pokus přerušit rodinné dědictví
Mimořádně silný příběh přinesl dokument izraelského režiséra Chanocha Zeeviho „Hitlerovy děti“, který se zaměřil na potomky nejvyšších představitelů nacistického režimu. V dokumentu vystupují také příbuzní Hermanna Göringa, jednoho z nejmocnějších mužů nacistického Německa. Někteří členové rodiny, konkrétně neteř a synovec, se rozhodli podstoupit dobrovolnou sterilizaci, protože nechtěli, aby jejich rod pokračoval. Šlo o velmi osobní a kontroverzní rozhodnutí, které mělo symbolicky přerušit spojení s minulostí.
Hermann Göring (vpravo) v debatě s Adolfem Hitlerem
Podobné kroky ale nelze chápat jako běžnou reakci. Ukazují však, jak silně mohou některé rodiny prožívat pocit studu a morální odpovědnosti za historii svých předků. Ačkoli sami žádné zločiny nespáchali, pocit spojení s nacistickou minulostí je pro ně natolik tíživý, že ovlivňuje i zásadní životní rozhodnutí.
Himmlerova praneteř zvolila opačnou cestu
Zcela odlišný přístup zvolila Katrin Himmlerová, praneteř šéfa SS Heinricha Himmlera, jednoho z hlavních organizátorů holokaustu. Místo skrývání rodinné historie se rozhodla ji podrobně zkoumat a veřejně o ní mluvit. Německá politoložka a spisovatelka se dlouhodobě věnuje tématům rasismu, antisemitismu a mezikulturního soužití. Ve své knize o rodině Himmlerových analyzovala, jak se obyčejná německá rodina postupně zapojila do nacistického systému a podílela se na jeho fungování.
Velkou pozornost vzbudil i její osobní život. Katrin Himmlerová je totiž provdána za Izraelce a rozhodla se ponechat si příjmení Himmlerová, přestože měla možnost přijmout manželovo jméno. „Knihu o své rodině jsem vydala proto, že je jakýmsi odrazem toho, co se stalo v Německu. Sdílená odpovědnost mezi pachateli, popírání této sdílené odpovědnosti po roce 1945 i naše odmítání diskutovat o tom, jak se myšlenky nacistické výchovy po roce 1945 dále rozvíjely a jaký dopad to má stále na následující generace,“ uvedla praneteř jednoho z největších nacistických zločinců.
Tento její příběh bývá často označován za jeden z nejsilnějších symbolů proměny poválečné Evropy. Zatímco nacistické vedení usilovalo o rasovou segregaci a pronásledování Židů, potomci některých jeho představitelů dnes budují multikulturní rodiny a aktivně vystupují proti extremismu.
Heinrich Himmler po levici Adolfa Hitlera, po vůdcově pravici Sepp Dietrich
Minulost, která nezmizela
Osudy příbuzných Adolfa Hitlera, Hermanna Göringa či Heinricha Himmlera ukazují, že konec druhé světové války neznamenal konec osobních dramat spojených s nacistickou érou. Další generace musely řešit otázky identity, viny, odpovědnosti i vztahu k vlastní rodině.
Zatímco někteří se rozhodli zmizet z veřejného života, změnit jména a zapomenout, jiní zvolili otevřenost a snahu porozumět tomu, jak se mohly jejich rodiny stát součástí jednoho z nejzrůdnějších režimů v dějinách lidstva.
Společným jmenovatelem většiny těchto příběhů je snaha zabránit tomu, aby se ideologie, které jejich předci pomáhali šířit, kdy znovu získaly podobnou sílu. Proto někteří potomci nacistických vůdců považují za svůj osobní úkol připomínat historii a varovat před nebezpečím extremismu, nenávisti a rasové nesnášenlivosti.
Zdroje: autorský článek s využitím
