Článek
Na českých silnicích existuje zvláštní druh nenávisti. Nejde o klasickou agresi, kterou člověk zažívá v práci nebo na sociálních sítích. Je mnohem syrovější, instinktivnější a každodennější. Stačí pár sekund. Úzká okreska, auto za cyklistou, protijedoucí kamion a nervózní řidič, který už několik minut nemůže předjet. V tu chvíli se z normálního člověka stává psychologický experiment na kolech. Ruce pevněji sevřou volant, noha začne nervózně cukat na plynu a v hlavě se objeví známá věta: „Proč ten idiot nejede někde jinde?“
Jeden řeší přežití, druhý zdržení
Jenže na druhé straně konfliktu probíhá úplně jiný film. Cyklista slyší za sebou motor, cítí tlak auta několik metrů za zadním kolem a velmi dobře ví, že jediná chyba může znamenat asfalt, nemocnici nebo mnohem horší konec. Zatímco řidič řeší zdržení, cyklista řeší přežití. A právě tady vzniká základní problém celé války mezi řidiči a lidmi na kolech. Obě skupiny totiž zažívají úplně jinou realitu, přestože se pohybují na stejné silnici.
Řidiči mají pocit, že cyklisté neustále porušují pravidla. Vidí je projíždět na červenou, jezdit vedle sebe, ignorovat cyklostezky nebo kličkovat mezi auty. Pro mnoho motoristů je cyklista symbolem člověka, který chce využívat infrastrukturu, ale nechce přijmout pravidla, která platí pro ostatní. A čím dražší karbonové kolo, čím výraznější sportovní dres a čím větší skupina hobby závodníků na okresce v neděli dopoledne, tím větší frustrace v části řidičů vzniká. Český řidič totiž dokáže odpustit téměř všechno kromě dvou věcí: když ho někdo zdržuje a když u toho vypadá sebevědomě.
Ke sporům je často velice blízko.
K tragédii stačí velice málo
Jenže cyklisté vnímají situaci úplně opačně. Z jejich pohledu jsou silnice prostředím, kde vládne mnohatunový stroj a člověk na kole představuje ten nejslabší článek. Prakticky každý pravidelný cyklista má zkušenost s autem, které ho předjelo o několik centimetrů, s agresivním troubením nebo s řidičem, který měl potřebu stáhnout okénko a během jízdy vysvětlit, co si o lidech na kole myslí. A zatímco řidič po podobné situaci většinou pokračuje dál maximálně lehce podrážděný, cyklista si velmi dobře uvědomuje, jak málo stačí k tragédii.
Právě to je důvod, proč tenhle konflikt nikdy není rovnocenný. Auto je síla. Kolo zranitelnost. Statistiky dlouhodobě ukazují, že při střetech aut a kol končí vážněji téměř vždy cyklisté. Jenže lidská psychologie funguje zvláštně. Řidiči často nevnímají cyklistu jako člověka, ale jako překážku provozu. Něco mezi traktorem a kolonou. Člověk za volantem nevidí strach ani nejistotu. Vidí jen zpomalení.
Vidí jen to nejhorší
A české silnice jsou pro podobnou frustraci ideální prostředí. Česká republika totiž nikdy úplně nerozhodla, co vlastně chce být. Země pro auta? Nebo moderní stát podporující městskou cyklistiku? Výsledkem je zvláštní dopravní chaos, ve kterém nejsou spokojení ani řidiči, ani cyklisté. Ve městech vznikají cyklopruhy, které končí uprostřed křižovatek nebo mizí po několika stech metrech. Na venkově zase často neexistuje jiná možnost než sdílet úzké silnice první třídy s kamiony a auty jedoucími devadesátkou. Obě skupiny tak mají pocit, že právě ony byly systémem obětovány. Proto se z dopravního problému stala kulturní válka.
Řidiči dnes často nevnímají cyklistiku jen jako způsob dopravy. Vidí v ní symbol určitého životního stylu. Městského, progresivního, ekologického a podle části společnosti i lehce elitářského. Pro mnoho lidí představuje auto stále symbol svobody, úspěchu a normálního života. Když pak město zruší parkovací místa nebo zúží silnici kvůli cyklopruhu, nevnímají to jen jako dopravní změnu. Berou to osobně. Jako útok na svůj způsob života.
Také v centru Prahy dochází ke konfliktům.
Naopak pro velkou část cyklistů představuje auto symbol zastaralosti, agresivity a městského stresu. Kolo je pro ně rychlejší, levnější, ekologičtější a ve velkých městech často i praktičtější. A právě to je možná největší psychologický problém celé války. Nikdo nechce slyšet, že člověk na kole může být ve městě efektivnější než člověk v autě za milion korun stojící v koloně.
Silnice nejsou soukromý majetek
Do celé situace navíc vstupuje internet, který konflikt neustále přiživuje. Diskuze pod články o cyklistice dnes připomínají digitální zákopy. Řidiči píšou, že cyklisté neplatí silniční daň, ignorují pravidla a měli by jezdit výhradně po cyklostezkách. Cyklisté odpovídají, že silnice nejsou soukromý majetek aut a že řidiči často vůbec nechápou, jak nebezpečné může být předjíždění na těsno. Stačí jediný článek o nové cyklostezce nebo nehodě a internet se okamžitě rozdělí na dva nesmiřitelné tábory.
Přitom největší ironie celé situace spočívá v tom, že většina lidí patří do obou skupin zároveň. Člověk, který ráno nadává na cyklisty z auta, může odpoledne sednout na kolo a večer si stěžovat na agresivní řidiče. Jenže lidský mozek funguje tribalisticky. Jakmile člověk usedne za volant, začne přemýšlet jako řidič. Jakmile sedne na kolo, okamžitě začne svět vnímat očima cyklisty. A obě identity se navzájem nesnášejí.
Lidské chování se rychle mění
Je fascinující, jak rychle silnice mění lidské chování. Klidný člověk, který by v normálním životě nikdy nekřičel na cizího člověka, začne troubit, gestikulovat nebo nadávat kvůli několika sekundám zdržení. Stejně tak cyklista, který mimo silnici působí úplně normálně, začne při konfliktu s autem reagovat agresivně a automaticky předpokládat nejhorší úmysly. Silnice totiž probouzí něco velmi primitivního. Ego. Teritorialitu. Potřebu dominance. A české silnice obzvlášť.
Jenže ani jedna strana není úplně nevinná. Existují cyklisté, kteří skutečně ignorují pravidla, projíždějí na červenou nebo se chovají, jako by pro ně provoz neplatil. A existují řidiči, kteří cyklisty předjíždějí nebezpečně, schválně je stresují nebo mají potřebu „vychovávat“ je autem. Každá špatná zkušenost pak jen posiluje stereotypy. Jeden bezohledný cyklista utvrdí řidiče v tom, že všichni lidé na kolech jsou problém. Jeden agresivní řidič zase potvrdí cyklistům, že silnice jsou nepřátelské prostředí.
Kdo má vlastně pravdu?
Válka, který nikdy neskončí
A tak se celý konflikt točí pořád dokola. Jedna frustrace vytváří další. Jeden incident vyrábí nový stereotyp. Každý další konflikt jen prohlubuje přesvědčení, že „ti druzí“ jsou nebezpeční idioti.
Možná právě proto je válka mezi řidiči a cyklisty tak intenzivní. Nejde totiž jen o dopravu. Ve skutečnosti jde o mnohem víc. O stres moderního života. O přeplněná města. O pocit, že nám ostatní překážejí. O českou povahu, která nesnáší, když někdo porušuje nepsaná pravidla. A hlavně o pocit, že silnice je naše území a někdo cizí nám do něj právě vstoupil.
Řidiči budou dál nadávat na cyklisty. Cyklisté budou dál nadávat na řidiče. A oba tábory budou dál přesvědčené, že právě oni jsou ti normální a ti druzí problém českých silnic.
A druhý den ráno se znovu potkají na stejné silnici.
Zdroje: autorský článek s využitím
