Článek
Jsou příběhy, které znějí tak neuvěřitelně, že by jim scenáristé v Hollywoodu sotva uvěřili. Jenže tenhle se skutečně stal. Když se 26. dubna 2003 vydal osmadvacetiletý horolezec a dobrodruh Aron Ralston do odlehlého kaňonu Bluejohn Canyon v americkém státě Utah, netušil, že se za několik minut ocitne v jedné z nejděsivějších situací, jaké si vůbec lze představit.
Až příliš vysoké sebevědomí
Nebyla to první výprava do divočiny. Ralston patřil mezi zkušené horolezce, miloval samostatné výpravy a měl za sebou stovky náročných túr. Právě sebevědomí a zkušenosti však tentokrát přispěly k osudové chybě, protože nikomu neřekl, kam přesně míří. Kdyby zmizel, nikdo by nevěděl, kde ho hledat. Právě to se nakonec ukázalo jako největší problém.
Bluejohn Canyon je úzký pískovcový kaňon plný průlezů, skalních komínů a balvanů zaklíněných mezi stěnami. Při jednom sestupu se Ralston přidržoval velkého kamene, který vypadal stabilně. Nebyl. Balvan se náhle uvolnil a společně s ním se zřítil několik metrů dolů. Horolezec stačil instinktivně natáhnout pravou ruku, aby pád zmírnil. Jenže právě v tu chvíli se několikasetkilový kámen zaklínil mezi stěny kaňonu a jeho předloktí rozdrtil jako ve svěráku.
Kaňon Bluejohn
Během několika vteřin bylo po všem. Balvan vážící přibližně 360 kilogramů se ani nepohnul. Ralston se jej snažil hodiny různými způsoby nadzvednout, vypáčit nebo rozkývat. Bez úspěchu. Uvědomil si, že zůstal uvězněný na místě, kde téměř nikdo nechodí.
Nikdo nevěděl, že zmizel
První den věřil, že se osvobodí silou. Druhý den začínalo být jasné, že to nepůjde. Měl s sebou jen asi litr vody, dvě burrita, několik drobných svačin, fotoaparát, videokameru, horolezecké vybavení a multifunkční kapesní nůž. Ten však nebyl nijak zvlášť ostrý. Čas plynul.
Slunce přes den rozpálilo kaňon na vysoké teploty, zatímco v noci klesala teplota téměř k bodu mrazu. Ralston střídal zoufalé pokusy o uvolnění kamene s odpočinkem. Když pochopil, že pomoc nepřijde, začal natáčet video vzkazy pro rodiče, sestru i přátele. Na kameru mluvil klidněji, než se cítil. Loučil se s rodinou, přiznával vlastní chyby a připravoval se na možnost, že na tomto místě zemře.
Docházela voda i naděje
Po několika dnech vypil poslední kapky vody a začal trpět silnou dehydratací i halucinacemi. Aby alespoň trochu doplnil tekutiny, pil vlastní moč. Později přiznal, že tehdy už přestal věřit, že přežije. Přemýšlel dokonce o sebevraždě. V jednu chvíli si zkoušel odříznout ruku nožem, ale čepel byla příliš tupá. Nedokázala přeříznout kost. Pokus vzdal.
Pátý den se jeho uvažování změnilo. Uvědomil si, že kost nemusí přeřezávat, mohla by se zlomit. Opřel celé tělo proti zaklíněné paži a prudkým pohybem ji zlomil v oblasti předloktí a obě kosti praskly. Teprve potom začal nožem přeřezávat svaly, šlachy a nakonec nervy. Přeříznutí hlavního nervu později označil za nejhorší bolest, jakou si člověk dokáže představit. Celý zákrok trval přibližně hodinu a byl konečně volný.
Tím ale utrpení neskončilo
Většina lidí by očekávala, že tím příběh končí, ve skutečnosti šlo vlastně teprve o začátek. Ralston ztratil velké množství krve, byl silně dehydrovaný a nacházel se hluboko v neobydlené oblasti. Nejdříve musel slanit přibližně dvacetimetrovou skalní stěnu, samozřejmě pouze jednou rukou. Pak se vydal pěšky pouští.
James Franco na premiéře filmu 127 hodin
Ušel přibližně jedenáct kilometrů, než narazil na nizozemskou rodinu turistů. Ti mu okamžitě dali vodu a přivolali vrtulník. Záchranáři dorazili krátce poté a dopravili ho do nemocnice. Podle lékařů byl jen několik hodin od smrti.
Později Ralston opakovaně říkal, že největší chybou nebylo riskování v kaňonu. Tou vůbec největší bylo, že nikomu neoznámil svůj plán. Kdyby rodina nebo přátelé věděli, kam přesně vyráží, záchranáři by jej pravděpodobně našli během prvních dvou dnů a o ruku by možná nepřišel. Od té doby vždy zdůrazňuje jednoduché pravidlo: před každou výpravou někomu říct, kam člověk jde a kdy se má vrátit.
Z tragédie se stal nový začátek
Po dlouhé rehabilitaci dostal moderní protézu a k překvapení mnoha lidí se k horolezectví vrátil. Nevzdal se ani svého největšího snu. V roce 2005 dokončil jako první člověk sólové zimní výstupy na všech 59 vrcholů Colorada vyšších než 14 000 stop (tzv. fourteeners). Jeho nehoda se tak nestala koncem kariéry, ale paradoxně začátkem nové životní etapy.
Už rok po nehodě vydal autobiografii Between a Rock and a Hard Place, která se stala bestsellerem. V roce 2010 vznikl film 127 hodin režiséra Dannyho Boylea. Arona ztvárnil James Franco a snímek získal šest nominací na Oscara. Samotný Ralston později prohlásil, že film zachytil jeho zážitek mimořádně věrně a že jde téměř o dokumentární rekonstrukci skutečných událostí.
Časová osa příběhu Arona Ralstona
- 26. dubna 2003 – Aron Ralston vyráží sám do Bluejohn Canyonu v Utahu.
- Krátce poté – uvolněný balvan mu přimáčkne pravou ruku ke skále.
- 26.–30. dubna – několik dní se marně snaží osvobodit, dochází mu voda i jídlo.
- 1. května 2003 – zlomí si vlastní předloktí a kapesním nožem amputuje pravou ruku.
- Bezprostředně poté – slaní stěnu kaňonu a ujde přibližně 11 kilometrů.
- 1. května 2003 – nachází ho nizozemští turisté, kteří přivolají vrtulník.
- 2004 – vydává autobiografii Between a Rock and a Hard Place.
- 2005 – dokončuje jako první člověk sólové zimní výstupy na všech 59 coloradských „fourteeners“.
- 2010 – do kin vstupuje film 127 hodin s Jamesem Francem v hlavní roli.
Zdroje: autorský článek s využitím
film 172 hodin
