Článek
Kriminální příběhy bývají často vyprávěny jako střet dobra a zla. Na jedné straně stojí oběť, na druhé pachatel, který se od většiny společnosti liší svou krutostí nebo psychickou poruchou. Případ Sylvie Likens však tuto jednoduchou představu narušuje. V jeho centru nestojí pouze jedna vražedkyně. Stojí v něm skupina lidí, která se postupně naučila považovat násilí za normální součást každodenního života.
Ponižování a kruté zacházení vedlo ke kolapsu
Když Sylvia Likens v červenci 1965 přišla se svou sestrou Jenny do domu Gertrude Baniszewskiové v Indianapolis, šlo zpočátku o běžné dočasné ubytování. Jejich rodiče pracovali u kočovné pouti a potřebovali pro dcery zázemí na několik měsíců. Situace se však začala rychle měnit. Baniszewskiová si na Sylvii začala vybíjet vlastní frustrace a obviňovala ji z různých prohřešků. Postupně přicházely fyzické tresty, ponižování a izolace od okolního světa. Sylvia byla stále častěji terčem násilí, zatímco její zdravotní stav se zhoršoval. Místo ochrany, kterou měla v novém domově získat, se ocitla v prostředí strachu, kde byla zcela závislá na lidech, kteří jí ubližovali.
Nejvíce šokující na celém případu bylo, že násilí nezůstalo pouze mezi zdmi domácnosti. Do týrání se postupně zapojily i další osoby z okolí, včetně sousedů a některých mladistvých, kteří dům navštěvovali. Sylvia byla opakovaně ponižována, zesměšňována a vystavována krutému zacházení, zatímco jen málokdo se pokusil zasáhnout nebo přivolat pomoc. Po měsících týrání její organismus selhal a 26. října 1965 šestnáctiletá dívka zemřela.
Richard Hobbs a Gertrude Baniszewská na slyšení před soudcem městského soudu 1. listopadu 1965.
Zlo přichází po malých krocích
Jednou z největších chyb při pohledu na podobné případy je představa, že násilí vzniká náhle. Ve skutečnosti bývá většina tragédií výsledkem dlouhého procesu. Odborníci hovoří o takzvané sociální normalizaci deviace. „Znamená to, že si lidé v organizaci natolik zvyknou na deviaci, že ji za deviantní nepovažují, a to i přesto, že z hlediska elementární bezpečnosti daleko překračují svá vlastní pravidla,“ popsala to už v roce 1996 Diane Vaughan, americká socioložka a profesorka sociologie na Columbia University. Každé další překročení hranice pak působí méně šokujícím dojmem než to předchozí.
Právě tento proces lze pozorovat i v případě Sylvie Likens. Týrání nezačalo extrémním násilím. Nejprve se objevovaly ponižující poznámky, tresty a fyzické útoky, které byly prezentovány jako forma výchovy. Teprve postupem času se situace začala vymykat kontrole. Každý další krok připravoval půdu pro krok následující. To, co bylo zpočátku nemyslitelné, se po několika týdnech stalo běžnou součástí života v domě. Tento mechanismus je nebezpečný právě proto, že většina lidí si nevšimne okamžiku, kdy překročila hranici mezi tím, co je přijatelné, a tím, co už představuje zlo.
Síla autority a potřeba někam patřit
Významnou roli v celé tragédii sehrála autorita. Gertrude Baniszewskiová byla dospělou osobou, která určovala pravidla domácnosti. Pro děti a mladistvé v jejím okolí představovala přirozený zdroj autority. Lidé mají od dětství tendenci věřit, že autority vědí, co dělají. Právě na tomto principu stojí školy, armáda i většina společenských institucí. Pokud autorita označí určité jednání za správné, mnoho lidí přestane zkoumat jeho morální stránku a soustředí se pouze na poslušnost.
Slavný psycholog Stanley Milgram tento jev demonstroval v sérii experimentů během 60. let. Zjistil, že běžní lidé jsou schopni způsobovat druhým značnou bolest, pokud věří, že jednají podle pokynů legitimní autority. „Obyčejní lidé, kteří pouze vykonávají svou práci a nejsou zvlášť nepřátelští, se mohou stát vykonavateli strašlivě destruktivního procesu,“ popsal v knize Obedience to Authority: An Experimental View vydané v roce 1974.
V domě Baniszewskiových fungoval podobný princip. Pokud dospělá osoba tvrdila, že Sylvia si zaslouží trest, část přítomných přijala toto vysvětlení bez hlubšího přemýšlení. Odpovědnost se začala rozptylovat mezi více lidí. Každý z nich mohl sám sebe přesvědčovat, že pouze následuje pravidla vytvořená někým jiným.
Jak vzniká obětní beránek
Případ Sylvie Likens zároveň ukazuje další nebezpečný společenský mechanismus – vytváření obětního beránka. Skupiny lidí mají často tendenci hledat osobu, na kterou lze přenést frustraci, hněv nebo vlastní problémy. Jakmile je taková osoba označena za viníka, začíná proces jejího postupného vylučování z kolektivu.
Historie nabízí nespočet příkladů. Menšiny byly obviňovány z ekonomických krizí, politických problémů nebo společenských změn. V menším měřítku se stejný mechanismus objevuje ve školách, na pracovištích i v rodinách.
Sylvia se postupně stala terčem podobného procesu. Nebyla vnímána jako dospívající dívka se svými pocity a právy, stala se symbolem všeho negativního, co chtěli ostatní potrestat nebo ponížit. Jakmile se člověk přestane jevit jako plnohodnotná lidská bytost, násilí vůči němu je pro pachatele mnohem snazší ospravedlnit.
Mlčení, které zabíjí
Jedním z nejvíce znepokojivých aspektů případu není samotné násilí, ale množství lidí, kteří věděli, že se děje něco špatného, a přesto nezasáhli. Psychologie tento jev označuje jako efekt přihlížejícího. Čím více lidí je svědky krizové situace, tím menší je pravděpodobnost, že někdo převezme odpovědnost a jedná. Každý očekává, že zasáhne někdo jiný, někdo zkušenější, někdo kompetentnější, někdo odvážnější.
Výsledkem je paradoxní situace, kdy skupina lidí sleduje problém, ale nikdo se necítí osobně odpovědný za jeho řešení. Tento mechanismus se objevuje v mnoha tragédiích po celém světě. Nejde jen o vraždy nebo násilí. Objevuje se při šikaně, domácím násilí i sociálním vylučování. Lidé často mlčí nikoliv proto, že by souhlasili s tím, co vidí, ale proto, že si nedokážou představit, že by měli zasáhnout právě oni.
Nejnebezpečnější lekce případu
Pokud bychom měli z příběhu Sylvie Likens vyvodit jedinou lekci, nebyla by to lekce o krutosti jednotlivce. Takových případů zná historie mnoho. Mnohem důležitější je poznání, že zlo často nevzniká izolovaně. Rodí se ve skupinách, kde se postupně rozpadá odpovědnost, empatie a schopnost odporovat většině.
To je důvod, proč tento případ zůstává předmětem zájmu psychologů i po několika desetiletích. Nutí nás zamyslet se nad nepříjemnou skutečností: většina lidí věří, že by se v podobné situaci zachovala správně. Příběh Sylvie Likens není pouze historií jednoho zločinu. Je varováním před silou skupinové mentality, slepé poslušnosti a lidské schopnosti přizpůsobit se prostředí, které postupně ztrácí morální hranice.
Proto zůstává tento případ jedním z nejděsivějších zrcadel lidské společnosti. Neukazuje totiž, čeho je schopné monstrum. Ukazuje, čeho jsou za určitých okolností schopni obyčejní lidé.
Časová osa případu Sylvia Likens
4. července 1965 – Sylvia Likens a její sestra Jenny přicházejí do domácnosti Gertrude Baniszewskiové v Indianapolis.
Léto 1965 – začínají první projevy fyzického a psychického týrání.
Srpen–září 1965 – násilí se stupňuje, do ponižování a útoků se zapojují další osoby z okolí.
Říjen 1965 – Sylvia je izolována od okolního světa a její zdravotní stav se rychle zhoršuje.
26. října 1965 – Sylvia Likens umírá ve věku 16 let.
Listopad–prosinec 1965 – policie zahajuje rozsáhlé vyšetřování a jsou vznesena obvinění proti hlavním pachatelům.
Duben–květen 1966 – probíhá soudní proces, který získává celostátní pozornost.
19. května 1966 – Gertrude Baniszewskiová je uznána vinnou z vraždy prvního stupně.
1985 – po odpykání části trestu je podmínečně propuštěna.
16. června 1990 – Gertrude Baniszewskiová umírá pod novým jménem v Iowě.
Zdroje: autorský článek s využitím
