Článek
Jen málokteré místo symbolizuje brutalitu režimu Rudých Khmerů tak silně jako Tuol Sleng. Bývalá střední škola v kambodžském Phnompenhu se mezi lety 1975 a 1979 změnila ve věznici S-21, která se stala centrem systematického mučení, vynucených přiznání a masových poprav. Nešlo přitom o spontánní násilí rozvášněného davu. Naopak, S-21 fungovala jako dokonale organizovaná instituce, v níž měla každá procedura, každý dokument i každá fotografie své přesně určené místo. Tato chladná administrativní přesnost činí z Tuol Sleng jedno z nejděsivějších míst moderních dějin.
Pol Pota vítali jako osvoboditele
Aby bylo možné pochopit, proč vůbec taková věznice vznikla, je třeba vrátit se k událostem, které předcházely nástupu Rudých Khmerů k moci. Kambodža byla v 60. a na počátku 70. let vtahována do konfliktů souvisejících s válkou ve Vietnamu. Země čelila americkému bombardování, občanské válce i hluboké hospodářské krizi. V chaosu získalo stále větší podporu komunistické hnutí vedené mužem známým jako Pol Pot.
Dne 17. dubna 1975 vstoupili Rudí Khmerové do Phnompenhu. Mnoho obyvatel je zpočátku vítalo jako osvoboditele, kteří ukončí vleklou válku. Nadšení však trvalo jen několik hodin. Nová moc okamžitě nařídila vyklizení hlavního města a miliony lidí byly pod hrozbou smrti vyhnány na venkov. Nemocnice museli opustit pacienti, porodnice rodičky, školy studenti a kláštery mniši. Peníze přestaly existovat, soukromý majetek byl zrušen a rodiny byly často násilně rozdělovány.
Nástroje používané k mučení vězňů
Návrat do „roku nula“
Pol Pot věřil, že Kambodžu lze vrátit na pomyslný „rok nula“ a vybudovat dokonale rovnostářskou agrární společnost. V jeho představách nebylo místo pro vzdělané lidi, obchodníky, lékaře, učitele ani kohokoliv, kdo představoval byť jen náznak starého světa. Nepřítelem se mohl stát každý. Stačilo umět cizí jazyk, nosit brýle, vlastnit knihy nebo mít příbuzného v zahraničí.
Zpočátku byli zatýkáni především bývalí vojáci, státní úředníci či intelektuálové. Brzy však začaly čistky uvnitř samotného režimu a Rudí Khmerové propadli paranoii. Každý neúspěch byl připisován špionům CIA, KGB nebo vietnamským agentům. Jakmile někdo padl do podezření, cesta často vedla právě do S-21.
Cely ve velikosti lidského těla
Areál bývalé školy Tuol Svay Prey se pro tento účel zdál ideální. Několik školních budov obehnaných zdí bylo snadné zabezpečit. Třídy byly rozděleny cihlovými příčkami na miniaturní cely sotva o velikosti lidského těla. Ve větších místnostech byli vězni připoutáváni ke kovovým tyčím dlouhými řetězy. Okna zakryl ostnatý drát, aby zoufalí lidé nemohli vyskočit ven. Na školním dvoře vznikly šibenice používané při mučení. Místo, kde se ještě nedávno učily děti matematiku nebo literaturu, se proměnilo v továrnu na lidské utrpení.
Velitelem věznice se stal Kaing Guek Eav, známý pod přezdívkou Duch. Ironií osudu šlo o bývalého učitele matematiky. Jeho pedagogická pečlivost se přenesla i do řízení věznice, každý krok podléhal přesným pravidlům. Každý příchozí byl vyfotografován zepředu i z profilu, dostal evidenční číslo a jeho osobní údaje byly zaznamenány do obsáhlých registrů. Dochované archivy dnes obsahují tisíce portrétů mužů, žen i dětí, kteří se do objektivu dívají s výrazem naprostého nepochopení.
Tuol Sleng (khmersky [tuəl slaeŋ]) znamená „Vrch jedovatých stromů“ nebo „Strychninový vrch“
Po registraci následoval výslech. Ten však neměl objasnit pravdu, jeho cílem bylo získat přiznání za každou cenu. Vyšetřovatelé vězně bili železnými tyčemi, bičovali elektrickými kabely, používali elektrické šoky, dlouhodobé hladovění i simulované utopení. Lidé byli ponecháváni celé dny připoutaní v bolestivých polohách nebo nuceni sledovat mučení ostatních.
Všechny hrůzy byly pečlivě archivovány
Přesto ani brutální násilí často nestačilo. Vyšetřovatelé měli předem připravený scénář. Každý musel přiznat členství v neexistující špionážní síti a jmenovat další údajné spolupachatele. Tím se rozšiřoval nekonečný kruh zatýkání. Člověk pod mučením označil své kolegy, příbuzné nebo sousedy, kteří byli následně zatčeni a pod stejným nátlakem označili další lidi. Teror se tak šířil prakticky bez omezení.
Jedním z nejděsivějších aspektů fungování S-21 byla její byrokracie. Rudí Khmerové pečlivě archivovali téměř vše. Dochovaly se fotografie, seznamy vězňů, výslechové protokoly, přiznání i interní rozkazy. Díky tomu dnes můžeme sledovat jednotlivé osudy téměř krok za krokem. Právě tato dokumentace se později stala klíčovým důkazním materiálem při soudních procesech.
Po skončení výslechů čekal většinu vězňů stejný osud. V noci byli naloženi na nákladní automobily a odvezeni asi patnáct kilometrů za město do oblasti Choeung Ek. Dnes je známá jako jedno z nejslavnějších „Vražedných polí“. Protože režim šetřil municí, lidé byli zabíjeni motykami, železnými tyčemi, bambusovými holemi nebo mačetami. Děti byly často vražděny úderem o kmen stromu. Poté byla těla naházena do hromadných hrobů.
Jedním z mála přeživších byl Vann Nath
Odhady počtu vězňů se pohybují mezi 15 a 20 tisíci lidmi. Přesné číslo už zřejmě nikdy nebude známo. Jisté však je, že přežilo jen několik jednotlivců. Nejčastěji se uvádí dvanáct známých přeživších, z nichž část zemřela krátce po osvobození. Nejznámějším přeživším se stal malíř Vann Nath. Nebýt jeho výtvarného talentu, pravděpodobně by skončil stejně jako tisíce ostatních. Duch si všiml jeho schopností a nechal ho malovat portréty Pol Pota. Po pádu režimu vytvořil sérii obrazů zachycujících mučení, které dnes patří k nejcennějším svědectvím o fungování věznice.
Fotka sochy z lebek, oběti byly mučeny a zabity
Dalším známým přeživším byl mechanik Chum Mey. Zachránila ho schopnost opravovat psací stroje a další kancelářské vybavení. Po desetiletí pak vystupoval jako svědek před soudy a opakovaně připomínal, že většina jeho spoluvězňů žádnou šanci nikdy nedostala. S-21 přitom nebyla určena pouze odpůrcům režimu. Postupem času zde končili stále častěji samotní členové Rudých Khmerů. Jakmile někdo z velitelů padl do podezření z nedostatečné loajality, byl zatčen, mučen a donucen přiznat smyšlené spiknutí. Totalitní systém začal požírat vlastní lidi. Paranoia dosáhla takové úrovně, že nikdo si nemohl být jistý, zda nebude další den obviněn z velezrady.
Jedna z nejrychlejších genocid historie
Celý režim Rudých Khmerů přitom během necelých čtyř let připravil o život přibližně 1,5 až 2 miliony lidí, tedy zhruba čtvrtinu tehdejší populace Kambodže. Mnozí zemřeli při popravách, další podlehli hladu, nemocem nebo nuceným pracím. Šlo o jednu z nejrychlejších genocid moderní historie.
Konec přišel v lednu 1979, kdy do Kambodže vstoupila vietnamská armáda. Personál S-21 uprchl jen několik hodin před jejím příjezdem. Nestihl však zahladit většinu stop. Vojáci našli v budovách těla posledních zavražděných vězňů, tisíce fotografií, stovky svazků dokumentů i nástroje používané při mučení. Objev, který následoval, šokoval svět.
Navzdory rozsahu zločinů trvalo desítky let, než byli hlavní představitelé režimu postaveni před soud. Mezinárodní tribunál podporovaný OSN zahájil činnost až v novém tisíciletí. Duch byl v roce 2010 odsouzen za zločiny proti lidskosti a válečné zločiny, o dva roky později mu byl uložen doživotní trest. Mnoho dalších vůdců však zemřelo dříve, než se dočkali rozsudku.
Tuol Sleng není jen tak obyčejné muzeum
Dnešní návštěvník Tuol Sleng nevstupuje do běžného muzea. Chodby zůstaly téměř stejné jako před více než čtyřiceti lety, v některých místnostech stojí kovové postele, na nichž byli vězni mučeni. Na zdech visí tisíce černobílých fotografií lidí, kteří se nikdy nevrátili domů. Zachované cely působí stísněně i po desetiletích a připomínají, jak tenká může být hranice mezi civilizovanou společností a organizovanou brutalitou.
Tuol Sleng je dnes nejen památníkem kambodžské genocidy, ale i důkazem, že nejhorší zločiny nemusí vznikat v chaotickém násilí. Mohou být výsledkem pečlivého plánování, administrativy a přesvědčení, že ideologie má větší hodnotu než lidský život. Tato kombinace fanatismu, byrokracie a absolutní poslušnosti činí z bývalé školy jedno z nejmrazivějších míst, jaké 20. století vytvořilo.
Časová osa
- 17. dubna 1975 – Rudí Khmerové obsazují Phnompenh.
- 1975 – Střední škola Tuol Svay Prey je přeměněna na věznici S-21.
- 1975–1979 – Věznicí projde přibližně 15–20 tisíc lidí, přežije jen několik jednotlivců.
- 7. ledna 1979 – Vietnamská armáda obsazuje Phnompenh a odhaluje zločiny v S-21.
- 1980 – Otevírá se Muzeum genocidy Tuol Sleng.
- 26. července 2010 – Duch je odsouzen za zločiny proti lidskosti.
- 3. února 2012 – Odvolací soud mění trest na doživotní vězení.
- 2. září 2020 – Duch umírá ve vězeňské nemocnici.
- 2025 – Tuol Sleng a další památníky genocidy jsou zapsány na Seznam světového dědictví UNESCO.
Zdroje: autorský článek s využitím
