Článek
Když se v sovětské politice řeklo jméno šéfa tajné policie, neznamenalo to pouze jednu funkci. Znamenalo to člověka, který měl v rukou rozsáhlý aparát zatýkání, výslechů, deportací a poprav. Proto byli šéfové NKVD pro Josifa Stalina současně nepostradatelní i potenciálně nebezpeční. Čím více moci získali, tím více důvodů mohl mít diktátor, aby se jich jednoho dne zbavil.
Ježov dovedl Velký teror k dokonalost
Nikolaj Ivanovič Ježov se do čela NKVD dostal v září 1936. Přišel v okamžiku, kdy se Stalinův režim chystal přejít k rozsáhlému teroru. Ježov se stal hlavní tváří období, které se později začalo označovat jako ježovščina. Samotný Velký teror samozřejmě nelze jednoduše připsat pouze šéfovi tajné policie. Šlo o politiku, na níž se podílelo nejvyšší vedení Sovětského svazu a kterou Stalin aktivně řídil.
Za Ježova se ale represe rozšířily do obrovských rozměrů. NKVD zasahovala proti skutečným i domnělým nepřátelům režimu, stranickým funkcionářům, armádním velitelům, intelektuálům, příslušníkům různých národnostních skupin i obyčejným občanům. Tajná policie zároveň likvidovala vlastní pracovníky. Systém, který měl odhalovat nepřátele, tak začal požírat i lidi, kteří jej sami pomáhali provozovat.
Ježov však nebyl pouze poslušným vykonavatelem. Jeho kariéra ukazuje, jak Stalin svůj represivní aparát používal. Šéf NKVD potřeboval dostatečně horlivého člověka, který bude ochoten plnit stále tvrdší požadavky. Současně ale nesměl získat takovou samostatnou moc, aby se stal politickou hrozbou. Právě tato hranice se u Ježova postupně začala překračovat.
Nikolaj Ivanovič Ježov
Berija nebyl odpůrcem represí
Na podzim roku 1938 se situace obrátila. Teror už začínal destabilizovat samotný státní aparát a Stalin potřeboval změnit jeho tempo i vedení. Ježov byl v listopadu 1938 nahrazen Lavrentijem Berijou. Dobové i pozdější sovětské líčení událostí přitom vytvořilo jednoduchý obraz: za „excesy“ teroru měl být zodpovědný především Ježov a Berija měl přinést návrat k pořádku. Jenže to bylo „malinko“ jinak.
Berija nebyl žádným odpůrcem represivního systému. Do Moskvy přišel z Gruzie, kde už měl za sebou kariéru v bezpečnostním aparátu a podíl na čistkách. Po převzetí NKVD skutečně došlo k výraznému omezení některých masových operací a část vězňů byla propuštěna. Současně však Berija zahájil vlastní čistku uvnitř NKVD a nechával zatýkat lidi spojené s Ježovovým vedením.
Ježov byl zatčen a popraven
Tím se ukázal jeden z nejtemnějších principů Stalinova systému. Aparát, který právě dokončil likvidaci desetitisíců lidí, byl následně sám prohlášen za problém. Ježovovi lidé se stali novými viníky. Berija přitom nebyl pouhým „uklízečem“ po předchozím šéfovi. Stal se novým mocenským hráčem a postupně jedním z nejvlivnějších mužů celého Sovětského svazu.
Ježov mezitím mizel z veřejného života. V dubnu 1939 byl zatčen. Obvinění zahrnovalo špionáž, sabotáž, terorismus a spiknutí. Stejně jako v řadě jiných sovětských procesů byly proti němu použity výpovědi získané během vyšetřování. Ježov byl odsouzen k smrti a v únoru 1940 popraven. Jeho pád byl zároveň politicky užitečný: režim mohl část odpovědnosti za předchozí teror připsat právě jemu.
Jeho jméno se navíc postupně stalo téměř synonymem pro nejhorší fázi represí. Termín ježovščina – „Ježovova éra“ – umožňoval vytvořit dojem, že šlo především o období spojené s jedním konkrétním mužem. To bylo pro Stalinův režim pohodlné. Samotný diktátor totiž mohl zůstat v pozadí jako člověk, který údajně pouze napravuje přehmaty svého podřízeného.
Berija se stal velkým problémem
Berija dopadl jinak, nezmizel během Stalinova života. Naopak se stal jedním z jeho nejbližších spolupracovníků a získal mimořádný vliv. Vedl bezpečnostní aparát, podílel se na represivní politice a během války i po ní patřil k mužům, kteří měli přístup k nejcitlivějším rozhodnutím sovětského vedení. To z něj po Stalinově smrti udělalo problém.
Stalin zemřel 5. března 1953 a Berija se během následného mocenského boje dostal do mimořádně silné pozice. Stál v čele ministerstva vnitra, které vzniklo sloučením bezpečnostních struktur, a krátce patřil k mužům, kteří fakticky rozhodovali o dalším směru země. Jeho protivníci však věděli, že člověk s kontrolou nad bezpečnostním aparátem a rozsáhlou sítí informátorů může být pro ostatní členy vedení smrtelně nebezpečný.
V červnu 1953 proto přišel protiúder. Berija byl zatčen a odstraněn z mocenských funkcí. Jeho zatčení nebylo pokračováním Stalinovy osobní vůle v doslovném smyslu – Stalin už nežil. Bylo však výsledkem boje jeho nástupců s mužem, který byl jedním z nejmocnějších dědiců Stalinova systému.
Stejný osud jako Ježov
V prosinci téhož roku byl Berija odsouzen k smrti a popraven. Sovětské vedení tím současně odstranilo svého nebezpečného soupeře a vyslalo jasný signál, že éra všemocného šéfa bezpečnostních složek má skončit. Mezi Ježovem a Berijou tak existuje pozoruhodná paralela. Oba pomáhali budovat a řídit represivní systém. Oba byli dostatečně schopní, aby se dostali na samotný vrchol. A oba nakonec zjistili, že v systému postaveném na strachu není vysoké postavení žádnou zárukou bezpečí.
Rozdíl byl především v načasování. Ježov se stal obětí Stalinovy potřeby zastavit a přesměrovat teror, který sám pomáhal uskutečňovat. Berija se stal obětí mocenského zápasu po Stalinově smrti. Jeden byl odstraněn ještě za života diktátora, druhý až poté, co jeho patron zemřel.
Zdroje: autorský článek s využitím
