Článek
Herec Jiří Wimmer (†57) patřil k těm osobnostem, u nichž se talent projevuje v mnoha směrech zároveň. Už jako dítě byl nepřehlédnutelný, vtipný, pohotový, přirozeně středem pozornosti. Uměl bavit spolužáky i učitele, ale zároveň měl potřebu tvořit. Psal básně, hrál na hudební nástroje a vedle toho vynikal i sportovně. Tenis hrál na takové úrovni, že se v rodině reálně uvažovalo o profesionální dráze.
Už Hamlet ukázal, jak na tom je
On sám to ale viděl jinak. Sport byl pro něj radost, ale ne smysl života. Tím se stalo umění. Především psaní a herectví, kde mohl spojit citlivost s výrazem. Přijetí na DAMU bylo logickým krokem a zároveň začátkem velkých očekávání.
Na škole i krátce po ní měl jasno: nechce být jen komikem. Lákaly ho silné dramatické role, postavy s hloubkou a vnitřním napětím. V Ostravě, kde začínal profesionální kariéru, se mu to na chvíli splnilo. Hamlet, kterého ztvárnil, nebyl jen hereckým výkonem, ale i osobní výpovědí. Už tehdy se u něj totiž začínaly objevovat první stavy melancholie a vnitřního neklidu. Právě proto jeho interpretace působila tak přesvědčivě.
Zároveň ale vystupoval v divadélku malých forem Waterloo, kde se ukázala jeho druhá tvář, ta komediální. A právě ta si získala publikum mnohem rychleji a intenzivněji. Diváci reagovali okamžitě, smích byl bezprostřední a nakažlivý. Wimmer měl timing, improvizaci i schopnost absurditu podat s lehkostí.
Chtěl tvořit vlastní díla
Po návratu do Prahy a angažmá ve Studiu Ypsilon se jeho pozice komika definitivně upevnila. Televize i film ho začaly obsazovat do podobných rolí. Pro diváky to byla výhra, protože Wimmer byl přirozený, vtipný, originální. Pro něj samotného už méně. Měl pocit, že mu uniká to podstatné.
Touha tvořit vlastní věci sílila. Psal scénáře, připravoval skeče, nosil nápady do televize. Jenže doba i okolnosti mu příliš nepřály. Často narážel na nezájem, někdy i na nepochopení. A jak později sám naznačoval, měl pocit, že některé jeho nápady končí realizované bez něj.
Do toho se přidaly problémy s alkoholem. Nešlo o náhlý zlom, spíš o postupný vývoj. Alkohol mu nejprve pomáhal zvládat tlak a frustraci, později se stal součástí každodennosti. S tím souvisela i jeho pověst nespolehlivého umělce, která mu postupně zavírala dveře.
Vy jste ten s tím Černochem
Přestože měl kolem sebe lidi, kteří se mu snažili pomoci, změna nepřicházela. Absolvoval léčby, ale bez dlouhodobého efektu. Jeho osobní život tím trpěl, dvě manželství skončila, i když vztah k dceři pro něj zůstal důležitý.
Silnou kapitolou jeho kariéry byla spolupráce s Karlem Černochem. V pořadu Možná přijde i kouzelník vytvořili dvojici, která fungovala téměř intuitivně. Jejich humor byl chytrý, hravý a dodnes má své místo v televizní historii. Jenže i tady se ukázal Wimmerův vnitřní rozpor. Vadilo mu, že ho lidé často vnímají jen jako doplněk slavnějšího kolegy. „Vy jste ten, no, ten s tím Černochem. To mohl zešílet, strašně ho to štvalo,“ popisovala jedna z jeho lásek, co ho trápilo.
Věci, které udělal, scénáře, které napsal, často lidé připisovali někomu jinému. Další věc, kterou Wimmer nemohl rozdýchat. A tak pil. „Takové situace byly spouštěči jeho pití. Tu lítost v sobě ventiloval tím, že si dal jedno pivo, druhé, třetí… a pak už to jelo. Už jsem jenom odříkala představení a omlouvala ho, že mu není dobře. Neříkala jsem, co se děje, ale všichni to věděli,“ vysvětlovala jeho druhá manželka Mercedes.
Spadl pod autobus, v krvi měl přes 2 promile
Podobně ho vnímal i jeho dlouholetý přítel Luděk Sobota. Popisoval ho jako člověka, který dokázal hodiny mluvit o smyslu života, umění i vlastním zklamání. Na jedné straně bavič, na druhé přemýšlivý introvert. „Prožili jsme spolu kus života. Znali jsme se od školy, jednou jsme spolu letěli na Kanárské ostrovy, jenom my dva. Propovídali jsme dny i noci, řešili jsme jeho život, ale to už byl hodně nasáklý alkoholem.“
Po roce 1989 se jeho život materiálně stabilizoval, získal zpět hodnotnou nemovitost v centru Prahy. Stal se z něj bohatý muž, paradoxně mu to ale nepomohlo najít nový směr. Nemusel řešit existenční starosti, ale vnitřní nejistota zůstala.
Příběh Jiřího Wimmera skončil tragicky 25. ledna 2007 v pražských Dejvicích. Při pokusu zkrátit si cestu přelézáním zábradlí spadl pod projíždějící autobus. Okolnosti působí jako nešťastná náhoda, i když jeho dlouhodobý stav k ní mohl přispět.V krvi měl přes dvě promile alkoholu. Wimmer zůstává dodnes připomínkou toho, jak složité může být smířit se s vlastní rolí. Měl talent, který by vystačil na několik kariér, ale zároveň citlivost, která mu to všechno komplikovala.
Zdroje: Autorský článek s využitím svetzeny.cz, krajskelisty.cz, cnn.iprima.cz, vlasta.cz, super.cz
