Článek
Příběh Tonyho Cicorii se často vypráví jako téměř pohádková historka o muži, kterého blesk udeřil do hlavy a zanechal mu geniální hudební schopnosti. Jenže skutečnost je podstatně zajímavější. Nešlo o člověka, který by se jednoho dne probudil a bez jakéhokoli předchozího kontaktu s klavírem okamžitě dokázal hrát jako koncertní virtuos. Cicoria měl jako dítě zhruba rok hodiny klavíru, ale nástroj ho nezajímal a brzy s ním skončil. V dospělosti se věnoval především medicíně, sportu a rockové hudbě.
Nenasytná touha po hudbě
V roce 1994 mu bylo dvaačtyřicet let a pracoval jako ortopedický chirurg ve státě New York. Během rodinného setkání u jezera se vydal k veřejnému telefonu, aby zavolal své matce. V dálce byla bouřka, začalo lehce pršet. Blesk ho zasáhl v blízkosti telefonního automatu, odhodil ho a Cicoria ztratil vědomí. Událost přežil, přestože podle jeho vlastního popisu šlo o stav velmi blízký smrti a následovalo období, kdy měl potíže s pamětí.
Nejpodivnější část příběhu ovšem nepřišla bezprostředně po zásahu. Podle Cicori se zhruba dva týdny poté objevila téměř neovladatelná touha poslouchat klasickou klavírní hudbu. Nešlo jen o nový vkus. Sám popisoval svou potřebu jako „insatiable desire“, tedy nenasytnou touhu. Začal poslouchat Chopina a další klavírní skladby a postupně dostal potřebu naučit se znovu hrát.
Melodie ze snu mu zůstala v paměti
Tady se příběh začíná rozcházet s populární představou o „zázračně získaném talentu“. Cicoria se totiž nejprve musel naučit to, co skutečný začátečník musí zvládnout: číst noty, ovládat prsty a dostat hudební představy do fyzické podoby a později vzpomínal, že měl s hraním značné potíže. Pomohla mu náhoda: jedna z rodinných chův potřebovala někde uskladnit své piano, takže se nástroj dostal přímo do jeho domu.
Pak se ale objevilo něco ještě neobvyklejšího. Cicoria začal slyšet vlastní hudbu ve snech. V jednom z prvních výrazných zážitků se mu zdálo, že sedí ve smokingu na pódiu a hraje skladbu, kterou sám napsal. Když se probudil, melodie mu podle jeho vzpomínky zůstala v hlavě. Pokoušel se ji zapsat, přestože s kompozicí ani hudební notací prakticky neměl zkušenosti. Když si potom sedl ke klavíru, vlastní hudební nápady se mu začaly vracet.
Oliver Sacks, britský neurolog známý tím, že ve svých knihách spojoval neurologické případy s osobními příběhy pacientů, Cicoriův případ později zařadil do knihy Musicophilia: Tales of Music and the Brain. Pro Sackse nebyl příběh zajímavý jednoduše proto, že by se z lékaře stal muzikant. Zajímavější byla otázka, proč se vůbec po neurologicky mimořádné události tak radikálně změnil jeho vztah k hudbě.
Zásah může změnit fungování nervového systému
Sacks přitom nebyl schopen nabídnout jednoduché vysvětlení typu „blesk mu poškodil určitou část mozku a tím vytvořil hudební talent“. Právě naopak. Cicoria nevykazoval jasné známky rozsáhlého poškození mozku. Jeho neurologické vyšetření a EEG navíc neposkytly jednoduchý důkaz, který by umožnil označit jednu konkrétní oblast mozku za zdroj jeho nové posedlosti hudbou. Sacks proto případ chápal především jako pozoruhodnou změnu hudebního prožívání po mimořádné události, nikoli jako vyřešený neurologický experiment.
To je zásadní rozdíl. Blesk skutečně může způsobit poškození nervového systému. Odborná literatura popisuje po zásahu celou škálu neurologických a neuropsychologických následků, od bezprostředních poruch vědomí přes poruchy paměti a koncentrace až po dlouhodobé neurologické problémy. Některé následky se navíc mohou objevit se zpožděním. Věda tedy rozhodně nepochybuje o tom, že zásah bleskem může změnit fungování nervového systému. Problém nastává ve chvíli, kdy se z toho snažíme udělat přímý důkaz, že právě blesk Cicoriovi „odemkl“ hudební schopnosti. Takový mechanismus jeho případ neprokazuje.
Existuje však jeden pozoruhodný neurologický kontext, který činí Cicoriův případ ještě zajímavějším. Neurologie zná situace, kdy se po poškození mozku objeví změny v hudebním chování. Někteří lidé začnou být výrazněji přitahováni hudbou nebo se u nich objeví neobvyklé tvůrčí projevy. Sacks sám ve Musicophilii připomínal například případy pacientů s frontotemporální demencí, u nichž se mohou objevit nové hudební zájmy nebo schopnosti. Cicoria však do této kategorie jednoduše zapadnout nedokázal, protože jeho případ nevykazoval odpovídající obraz degenerativního onemocnění.
Změna nebyla krátkodobá
Další komplikací je samotný časový průběh. Pokud by blesk jednoduše zničil část mozku odpovědnou za určitý proces, očekávali bychom bezprostřední neurologický následek. U Cicorii se však nejvýraznější změna jeho hudebního chování objevila až s odstupem několika týdnů. Opožděný nástup některých neurologických a psychologických příznaků je přitom u elektrických a bleskových poranění známým, byť stále ne zcela objasněným jevem. Odborné přehledy upozorňují, že mechanismy těchto pozdních změn nejsou jednoznačně vyřešené.
Cicoria sám ovšem svůj nový vztah k hudbě nevnímal pouze jako neurologickou poruchu. Postupně mu přisoudil hlubší význam. Hudbu, která se mu objevovala v hlavě, popisoval jako něco, co přicházelo téměř samo, jako kdyby se naladil na určitou frekvenci. Začal také intenzivně studovat témata spojená s přežitím po zásahu bleskem, zážitky blízkými smrti a duchovními otázkami.
Změna přitom nebyla krátkodobá. Cicoria dál pracoval jako chirurg, ale značná část jeho volného času se začala točit kolem klavíru. Podle Sacksova popisu vstával velmi brzy ráno, před prací cvičil a po návratu domů pokračoval večer. Nešlo tedy o jednoduchou situaci, kdy by se člověku po úrazu v hlavě náhle objevila hotová schopnost. Cicoria měl před sebou roky práce, během nichž se musel naučit své hudební představy technicky realizovat.
The Lightning Sonata
Jeho vlastní popis proto nabízí mnohem zajímavější interpretaci než legenda o „blesku, který vytvořil génia“. Zásah mohl být spouštěčem hluboké změny motivace, pozornosti a vnímání hudby. To ale není totéž jako tvrzení, že elektrický výboj vytvořil z člověka, který neuměl hrát, hudebního génia. Cicoria měl základní zkušenost, následně se intenzivně učil a především investoval obrovské množství času do rozvoje nového zájmu.
Výsledkem se stala také vlastní tvorba. Jedním z nejznámějších výsledků jeho nové hudební dráhy byla skladba nazvaná The Lightning Sonata. Cicoria později tvrdil, že na hudbě ze svého snu pracoval po částech a postupně ji dával dohromady tak, aby ji mohl zahrát někdo jiný. Když ji konzultoval s muzikology, upozornili ho, že skladba formálně nesplňuje tradiční definici sonáty. Název však ponechal.
Po letech se tak z příběhu jednoho chirurga stal známý případ na pomezí neurologie, psychologie, hudby a osobního přesvědčení. Cicoria poskytl Oliveru Sacksovi mimořádně působivý materiál pro otázku, která nemá jednoduchou odpověď: může extrémní zásah do organismu změnit způsob, jakým člověk prožívá umění, aniž by u něj vzniklo zjevné rozsáhlé poškození mozku?
Zdroje: autorský článek s využitím
