Článek
Tambovská gubernie se v letech 1920 a 1921 stala jedním z nejnebezpečnějších center odporu proti bolševické vládě. V pozadí nebyl pouze politický konflikt. Pro tamní rolníky se stále nesnesitelnější stávala politika válečného komunismu, především násilné rekvizice obilí. Stát zabavoval zemědělskou produkci v situaci, kdy samotné venkovské obyvatelstvo čelilo nedostatku potravin a hospodářskému rozvratu. Tambovské povstání se tak řadí mezi nejvýznamnější selské vzpoury, které bolševický režim ohrožovaly na přelomu let 1920 a 1921.
Vojenská síla kombinovaná s terorem
Odpor se postupně proměnil v ozbrojené povstání, jehož nejznámější postavou se stal Alexandr Stěpanovič Antonov. Povstalci využívali především rozsáhlé lesní a bažinaté oblasti, kam se mohli stáhnout před pravidelnými jednotkami Rudé armády. Právě terén se pro sovětské velení stal zásadním problémem. Po porážkách hlavních povstaleckých sil na jaře a začátkem léta 1921 se totiž část bojovníků nerozpadla, ale uchýlila do lesů, odkud mohla pokračovat v odporu.
Do čela vojenských operací byl vyslán Michail Nikolajevič Tuchačevskij. Mladý velitel, který si už během občanské války vybudoval pověst schopného a zároveň velmi tvrdého vojenského organizátora, dostal za úkol povstání definitivně zlikvidovat. Jeho postup však nespočíval pouze v klasických vojenských operacích. Sovětské vedení využívalo také represivních opatření namířených proti rodinám povstalců a jejich civilnímu zázemí. Samotné tambovské tažení tak nebylo jednoduchou bitvou mezi dvěma armádami, ale rozsáhlou protipovstaleckou operací, v níž se vojenská síla kombinovala s terorem a nátlakem.
Plán na využití chemických zbraní existoval
V tomto prostředí se objevila myšlenka použít proti ukrytým povstalcům chemické látky. Dne 9. června 1921 se touto možností zabývala sovětská zmocněná komise vedená Vladimirem Antonovem-Ovsejenkem. Cílem bylo dostat povstalce z lesů, kde se jim dařilo unikat obklíčení. O tři dny později, 12. června, Tuchačevskij podepsal rozkaz č. 0116. Dokument je dochován a jeho autenticita není založena na pozdějších vzpomínkách, ale na archivních materiálech.
Sovětské vedení chtělo obecně dosáhnout vítězství za použití jakýchkoli zbraní
Rozkaz je mimořádně důležitý právě proto, že ukazuje, co sovětské velení zamýšlelo. Tuchačevskij v něm nařídil „vyčistit“ lesy pomocí jedovatých plynů a požadoval, aby byly dodány plynové lahve i potřební specialisté. Nešlo tedy o pozdější propagandistický výmysl, který by vznikl desetiletí po událostech. Samotný plán použití chemických zbraní skutečně existoval a Tuchačevskij jej jako velitel tambovských vojsk podepsal.
Jedna tedy otázka zní, zda Rudá armáda skutečně plánovala a následně použila chemické zbraně. Odpověď zní ano. Druhá otázka zní, zda Tuchačevskij nechal systematicky zamořit tambovské lesy plynem a usmrtit tisíce civilistů. Pro takové tvrzení dostupné dokumenty neposkytují dostatečnou oporu. Což ale automaticky neznamená, že to tak nemohlo být.
Všechno bylo zmatené, chyběli také odborníci
Tato druhá část příběhu je podstatně složitější. Výzkum Alexandra Bobkova, založený mimo jiné na dokumentech z Ruského státního vojenského archivu, ukazuje, že původní plán narazil na velmi praktické překážky. V Tambovské oblasti nebyly k dispozici potřebné zásoby plynu ani dostatečně připravené chemické jednotky. Musely být vyžádány z Moskvy a velení si zároveň uvědomovalo, že plynový útok v hustě osídlené krajině může zasáhnout i vlastní vojáky nebo civilisty.
To je důležitý detail. Sovětské velení sice na jedné straně chtělo chemickou zbraň použít, na druhé straně si uvědomovalo její nepředvídatelnost. Výsledek závisel na větru, terénu, počasí i koncentraci látky. V dokumentech se proto objevují instrukce, podle nichž mělo být místní obyvatelstvo před plynovým útokem varováno a měl být chráněn také dobytek. Prakticky však takové opatření současně znamenalo, že by se o plánovaném útoku mohli dozvědět i samotní povstalci a jednoduše z ohroženého prostoru zmizet.
Ještě výraznější problém představovala technická připravenost. Chemická rota, která se v Tambovské oblasti nacházela, byla podle dobového inspekčního záznamu v žalostném stavu. Chyběl velitelský personál, část mužstva byla nemocná, někteří vojáci byli mimo jednotku a útvar neměl ani potřebné bojové chemické prostředky. Inspekce dospěla k závěru, že jednotka není pro plynové operace prakticky připravena.
Byly vypáleny chemické granáty
Z tohoto důvodu se původní představa o masivním vypouštění plynu z lahví v lesích neuskutečnila. Plyn byl ale přesto použit, a to 27. července bylo použito několik lahví s chlorem. Nebyla to však bojová operace proti povstalcům. Vedení ale přišlo s lepší variantou. Mnohem praktičtější se totiž ukázaly chemické dělostřelecké granáty. Do Tambovské oblasti jich bylo spolu s plynovými lahvemi dopraveno více než dva tisíce. To už představovalo reálný vojenský prostředek, který bylo možné použít bez závislosti na směru větru tak jako při klasickém vypouštění plynu z lahví.
Dochované dokumenty skutečně potvrzují několik případů, kdy byly chemické granáty vystřeleny. V jednom případě bylo v polovině července spotřebováno 15 chemických granátů, v jiném bylo 14. července podle hlášení vypáleno 50 chemických granátů proti lesu v oblasti jezera Ilmeň. Přesné výsledky těchto útoků však dokumenty neumožňují spolehlivě určit.
Nejlépe zdokumentovaným případem byla operace v oblasti Parevského lesa na začátku srpna. Sovětské jednotky se pokoušely vyčistit lesní a bažinatý prostor, v němž se podle zpravodajských informací mohli nacházet Antonovovi lidé. Dne 2. srpna zde baterie vypálila mimo jiné 59 chemických granátů. Následně prostor pročesala pěchota.
Chemické zbraně proti vlastním lidem
Výsledek však zdaleka neodpovídal představám sovětského velení. Dokumenty nezaznamenávají žádné potvrzené ztráty povstalců způsobené chemickými granáty. Na místě byly nalezeny například tři koně a několik povstalců bylo zadrženo, ale není možné říci, že by chemický útok způsobil jejich smrt. Výzkum naopak upozorňuje, že 59 granátů pravděpodobně nestačilo k vytvoření dostatečně účinné koncentrace plynu.
Chemické zbraně tedy nebyly nějakým náhodným výstřelkem jednotlivého vojáka. Sovětské velení o nich uvažovalo jako o legitimním prostředku k likvidaci ozbrojeného odporu a vypracovalo pro ně logistiku, instrukce i taktické postupy. Současně se však ukázalo, že Rudá armáda nebyla v roce 1921 schopna tento druh zbraně v Tambovské oblasti efektivně nasadit v rozsahu, jaký by odpovídal představě o rozsáhlé plynové kampani.
Význam celé epizody proto nelze měřit jen počtem mrtvých. Už samotná skutečnost, že sovětské velení bylo ochotno použít chemické zbraně proti povstalcům na vlastním území, ukazuje, jak daleko byla bolševická moc ochotna zajít při obnovování kontroly nad venkovem. Povstalci nebyli cizí armádou. Byli to především rolníci z oblasti, kterou sovětská vláda považovala za součást svého vlastního státu.
Obrovský psychologický dopad
Navíc je třeba připomenout, že chemické zbraně nebyly izolovaným nástrojem. Tambovské povstání bylo likvidováno kombinací vojenských operací, zatýkání, poprav, braní rukojmích, deportací a dalších represivních opatření. Chemický útok proto nebyl hlavním důvodem porážky Antonovova hnutí. Hlavní roli sehrála postupně sílící vojenská převaha Rudé armády a systematické rozbití povstaleckých jednotek.
Ovšem chemická zbraň měla mít nejen fyzický, ale také psychologický účinek. Vojáci měli povstalce vytlačit z míst, kde se mohli bezpečně ukrývat, a donutit je k pohybu či kapitulaci. V tomto smyslu mohl být strach z plynu účinnější než samotný plyn. I když chemické granáty nedokázaly vytvořit ničivý mrak, vědomí, že sovětské velení je připraveno takovou zbraň použít, mohlo působit jako další nástroj zastrašování.
Časová osa události
1918–1920 – Politika válečného komunismu a násilné rekvizice obilí prohlubují konflikt mezi sovětskou mocí a venkovem. V Tambovské gubernii postupně narůstá odpor.
Podzim 1920 – Ozbrojené povstání v Tambovské oblasti nabývá větších rozměrů. Do jeho čela se postupně dostává Alexandr Antonov.
Únor 1921 – Sovětské vedení vysílá do oblasti Vladimira Antonova-Ovsejenka a zahajuje rozsáhlejší koordinaci operací proti povstalcům.
Květen 1921 – Do Tambovské oblasti přichází Tuchačevskij a začíná rozhodující fáze vojenského potlačení povstání.
25. května 1921 – Jednotky G. I. Kotovského porážejí dvě povstalecké pluky.
2.–7. června 1921 – Sovětské jednotky pod vedením I. P. Uborjeviče ničí hlavní síly povstalecké armády; zbytky povstalců ustupují do lesů.
9. června 1921 – Sovětská zmocněná komise v Tambově projednává možnost použití plynu k vyhnání povstalců z lesů.
12. června 1921 – Tuchačevskij podepisuje rozkaz č. 0116, který nařizuje použití jedovatých plynů k „vyčištění“ lesů od ukrytých povstalců.
13.–19. června 1921 – Tambovské velení žádá Moskvu o chemické prostředky a specialisty. Moskva současně upozorňuje na nebezpečí a nepředvídatelnost plynových útoků.
Konec června 1921 – Do Tambovské oblasti doráží více než 2 000 chemických granátů a plynových lahví.
13.–20. července 1921 – Jeden z dochovaných záznamů uvádí spotřebu 15 chemických granátů v prostoru 2. bojového úseku.
14. července 1921 – Podle dalšího hlášení je proti lesu u jezera Ilmeň vypáleno 50 chemických granátů. Přesný výsledek útoku není doložen.
27. července 1921 – Probíhá jediná doložená plynová „balonová“ akce, při níž jsou při výcviku použity dva chlorové plynové válce. Nešlo o útok proti povstalcům.
1.–10. srpna 1921 – Probíhá operace v Parevském lese. 2. srpna je při ostřelování lesa použito 59 chemických granátů. Dokumenty neuvádějí potvrzené ztráty povstalců způsobené plynem.
3.–9. září 1921 – Sovětské velení ještě jednou zvažuje použití chemických granátů proti povstalcům ukrytým v Tel(l)ermanově lese. Kvůli dešti a změně situace však k chemickému útoku nedojde.
25. září 1921 – Zbývající chemické granáty jsou vráceny do skladů. Tím podle archivního výzkumu končí doložená historie použití chemických zbraní proti tambovským povstalcům.
Zdroje: autorský článek s využitím
