Článek
Existuje jedno místo, kde se pravidelně scházejí největší vojenští stratégové Evropy. Není to generální štáb armády, není to NATO. Jsou to komentáře na Facebooku. Stačí článek, že někde otevřela ukrajinská rodina kavárnu. Nebo že ukrajinský lékař nastoupil do nemocnice. Nebo že ukrajinské dítě vyhrálo sportovní soutěž. A už se valí známé moudro: „Ať táhnou na frontu!“ To je vlastně fascinující věta.
Stateční lidé? Ne, pouze hluční
Píše ji totiž člověk, který by při slově „mobilizace“ začal googlit, jestli lze dostat modrou knížku kvůli plochým nohám, vysokému tlaku nebo chronické alergii na jakoukoli zodpovědnost. Internet dal některým lidem pocit, že jsou stateční. Ve skutečnosti jsou jen hluční.
Hrdinství dnes pro ně znamená napsat sprostý komentář pod cizím jménem, přidat tři vykřičníky a pak jít do kuchyně pro další pivo. Revoluce z gauče. Odboj mezi reklamou na sekačky a videem s receptem na bramboráky. Nejde přitom o Ukrajince. Kdyby tu nebyli oni, našel by se někdo jiný. Romové. Muslimové. Brusel. Piráti. Důchodci. Mladí. Cyklisté. Elektromobily. Tito lidé nepotřebují řešení. Oni potřebují viníka. Bez něj by totiž museli připustit, že největší problém sedí každé ráno s nimi u zrcadla.
Ukrajinec není tím správným viníkem
Je zvláštní, jak často nejvíc nenávisti rozdávají lidé, kteří sami nic moc nevybudovali. Nevytvořili úspěšnou firmu, nenapsali knihu, nevychovali děti k úctě, nezlepšili svou obec. Ale zato mají naprosto jasno v tom, kdo může za jejich nešťastný život. Ukrajinec. To je úžasně praktické. Nemusíte měnit sebe. Nemusíte se učit nové věci, nemusíte přemýšlet, proč jste posledních deset let stáli na místě. Stačí ukázat prstem.
Je to stejné, jako kdyby fotbalista po každém vlastním gólu do vlastní sítě obviňoval rozhodčího z toho, že existuje gravitace. Jenže život takhle nefunguje. Ukrajinec vám nerozbil manželství, Ukrajinec vás nedonutil deset let sedět v práci, kterou nesnášíte, Ukrajinec za vás neproseděl tisíce hodin u Facebooku místo toho, abyste udělali něco pro sebe. A Ukrajinec určitě nenapsal těch několik stovek nenávistných komentářů vaším profilem. To jste udělali vy.
Kdo je typický nespokojený brblal?
Největší ironií celé téhle internetové války je, že lidé, kteří nejhlasitěji vykřikují o vlastenectví, často neudělali pro vlastní zemi vůbec nic. Nechodí k volbám, nezajímají se o obec, ve které žijí, nepomáhají sousedům, nepodporují místní spolky. Ale na internetu zachraňují republiku tím, že posílají cizí lidi do zákopů. To není vlastenectví, to je jen vztek převlečený za vlastenectví. A vztek je jako slaná voda. Čím víc jí vypijete, tím větší máte žízeň.
Proto nestačí napsat jeden nenávistný komentář. Musí přijít druhý. Třetí. Stý. Každý přinese krátký pocit úlevy. A pak zase nic. Protože skutečný problém nikdy neležel na ukrajinské hranici. Ležel doma. Možná by proto bylo užitečnější, kdyby si někteří internetoví bojovníci místo věty „Táhněte na frontu“ položili mnohem nepříjemnější otázku: Kdy jsem naposledy udělal něco, co zlepšilo můj vlastní život? Možná by zjistili, že odpověď bolí mnohem víc než všechny jejich komentáře dohromady.
Zdroj: autorská glosa
