Vláda porušuje Ústavu a je dobře, že Petr Pavel podal žalobu. Velkohubý Macinka sklapl

Někdy je fascinující sledovat, jak politici dokážou vyrobit krizi z ničeho. Česká republika měla před sebou summit NATO v Ankaře. Normální vedení země by jednoduše rozhodlo, kdo pojede, případně by se premiér s prezidentem domluvili na rozdělení rolí. Konec příběhu. Jenže jsme v Česku roku 2026. A tak jsme několik měsíců sledovali žabomyší válku, která vůbec nemusela vzniknout.

Prezident Petr Pavel opakovaně navrhoval dohodu. Dokonce poslal premiéru Andreji Babišovi dva dopisy a snažil se najít řešení, které by nevedlo k veřejné přestřelce. Nabízel varianty společné účasti, rozdělení programu i kompromisní model zastoupení. Jenže odpověď nepřišla. Nebo přesněji řečeno – nepřišlo nic, co by připomínalo skutečnou snahu se dohodnout. Pak vláda rozhodla. Prezident do Ankary nepojede. Tečka. A tím se z politického sporu stal spor ústavní.

Pavel proto udělal přesně to, co udělat měl. Obrátil se na Ústavní soud. Ne proto, že by šlo o jeho ego nebo o jednu zahraniční cestu. Ale proto, že někdo musí vyjasnit, kde končí pravomoci vlády a kde začínají pravomoci prezidenta. Ostatně sám prezident argumentuje tím, že nejde jen o něj, ale o budoucí hlavy státu a o to, aby se z ústavních zvyklostí nestala tahací harmonika podle momentální politické nálady.

Je navíc pozoruhodné, že vláda zvolila právě tento konflikt. Petr Pavel není žádný ceremoniální prezident, který se o NATO dozvěděl z Wikipedie. Bývalý předseda Vojenského výboru NATO patří k nejzkušenějším českým politikům v bezpečnostní oblasti. Právě proto působí rozhodnutí vlády poněkud absurdně. Zvlášť když prezidenti vedli české delegace na drtivé většině summitů NATO od vstupu země do Aliance.

Navíc je prezident nejvyšším velitelem ozbrojených sil České republiky. A aby toho nebylo málo, Ústava, konkrétně její článek 63, mu jasně přikazuje, že má zemi reprezentovat navenek. Summit NATO přesně takové reprezentaci odpovídá. Pak je tu také prcedens. Dosud Česko na summitu NATO v devatenácti případech z dvaceti zastupoval prezident. Výjimkou byl jediný, kdy na tom Miloš Zeman nebyl zdravotně dobře.

Je také poněkud úsměvné, že na takovou akci pojede trio Babiš, Macinka a Zůna, kteří vrcholné představitele zemí znají možná tak z brožůrek a svých divokých snů o moci. Dá se předpokládat, že v Turecku budou za klauny. Ostatně to je pozice, kterou už si mnohokrát vyzkoušeli.

Mimochodem, osoba ministra zahraničí Petra Macinky je sama o sobě v tomto sporu „výživná“. Například se nechal slyšet, že když Pavel nechtěl Filipa Turka coby ministra, vláda neschválí Pavlovi cestu na alianční summit. To je z dnešního pohledu solidní munice do rukou Petra Pavla. Prezident také podle Macinky nehledal dohodu, ale diktoval, prezident se podle něj stylizuje do role lídra opozice. Asi zapomněl na ony dva dopisy, na kterého jeho šéf Andrej Babiš jaksi „zapomněl“ reagovat.

Každopádně tady se karta může obrátit. Pokud se u soudu ukáže, že prezident skutečně usiloval o kompromis a vláda jeho návrhy ignorovala, budou Macinkovy řeči působit jako klasická ukázka politického „přepálení“. Hlasité výroky se dobře vyjímají na tiskovkách, ale před ústavními soudci bývají méně užitečné než dopisy, zápisy a doložená komunikace. Proto lze říct, že si Pavel do tohoto sporu nejde pro politické body, ale s poměrně silnou pozicí.

Nejzajímavější na celé věci je však něco jiného. Vláda se mohla nepříjemnému střetu vyhnout jedinou obyčejnou věcí: komunikací. Stačilo odpovědět na dopisy, jednat a nesnažit se ukázat, kdo je větší frajer. Místo toho dostaneme historicky významný kompetenční spor, který může na dlouhé roky vymezit vztahy mezi prezidentem a vládou. Paradoxně je to vlastně dobře.

Protože až Ústavní soud rozhodne, bude konečně jasno. Nebudeme odkázáni na tiskové konference, stranické interpretace ani na výklady ministrů, kteří si Ústavu čtou podle aktuální politické potřeby. Jestli někdo v celé kauze prohrál už teď, pak je to představa, že se podobné věci mají řešit silou a demonstrací moci. Ústava totiž není klacek. A prezident není podřízený pracovník Úřadu vlády.