Článek
Když se 25. listopadu 1988 vracela sedmnáctiletá Junko Furuta z brigády domů do japonského města Misato v prefektuře Saitama, netušila, že už nikdy neuvidí svou rodinu. Cestou ji oslovili mladíci napojení na místní delikventské skupiny. Pod záminkou pomoci a pod hrozbou násilí ji unesli a odvezli do domu jednoho z pachatelů v Tokiu. To, co následovalo, se vymyká běžnému chápání kriminality.
Věděli o tom i další lidé
Junko byla držena proti své vůli více než čtyřicet dní. Během této doby byla opakovaně fyzicky napadána, ponižována, sexuálně zneužívána a systematicky mučena skupinou mladíků, kteří postupně ztráceli jakékoli zábrany. Její utrpení skončilo až 4. ledna 1989, kdy následkům dlouhodobého násilí podlehla. Případ vstoupil do historie jako „vražda dívky zazděné do betonu“, protože pachatelé po smrti ukryli její tělo do kovového sudu, který zalili betonem. Ostatky byly nalezeny až o několik měsíců později.
Mnoho vražd šokuje svou krutostí. Případ Junko Furuty však překračuje hranici běžného kriminálního zla z jiného důvodu. Nebyl spáchán v izolaci. Podle vyšetřování se během zajetí v domě vystřídalo více osob. Někteří mladíci se na týrání přímo podíleli, jiní o něm věděli. Zásadní otázkou však zůstává role dospělých. Dům, ve kterém byla Junko vězněna, nebyl opuštěnou ruinou. Patřil rodině jednoho z pachatelů a rodiče měli podle pozdějších informací podezření, že se uvnitř děje něco velmi vážného. Strach z pomsty gangů a kriminality však převážil nad snahou zasáhnout.
Tato skutečnost dodnes vyvolává největší pobouření. Lidé často předpokládají, že v krizových situacích někdo zasáhne. Psychologové tento předpoklad označují jako „efekt přihlížejícího“. Čím více lidí o problému ví, tím menší osobní odpovědnost cítí každý jednotlivec. V případu Junko Furuty se tento mechanismus projevil v děsivé podobě. Každý mohl předpokládat, že zakročí někdo jiný. Nikdo to neudělal.
Jak je možné, že oběť neutekla?
Jedna z nejčastějších otázek zní: proč neutekla? Odpověď je složitější, než se může zdát. Pachatelé jí od začátku tvrdili, že znají její rodinu a že v případě útěku zabijí její rodiče a sourozence. Mladíci navíc využívali své vazby na kriminální prostředí a vytvářeli dojem, že mají rozsáhlé kontakty a možnost své hrozby skutečně splnit. Oběti dlouhodobého násilí se navíc často dostávají do stavu známého jako naučená bezmocnost. Člověk po opakovaných neúspěšných pokusech o odpor začne věřit, že žádná cesta ven neexistuje.
To není slabost, je to psychologický důsledek extrémního traumatu. Často se mluví o čtyřech hlavních pachatelích. Takové zjednodušení ale zakrývá širší problém. Případ Junko Furuty není pouze příběhem několika násilníků. Je také příběhem společnosti, která nedokázala ochránit jednu mladou dívku.
Selhala rodina pachatelů, selhali známí, kteří něco tušili, selhaly sociální mechanismy, které měly upozornit na zmizení nezletilé osoby. A selhal i strach lidí postavit se organizované kriminalitě. Právě proto je tento případ v Japonsku dodnes připomínán nejen jako brutální vražda, ale také jako symbol kolektivního selhání. Mnozí komentátoři jej označují za jeden z nejhorších případů juvenilní kriminality v poválečné historii země.
Tresty, které veřejnost nikdy nepřijala
Další kontroverzi vyvolaly rozsudky. Protože hlavním pachatelům nebylo v době činu dvacet let, byli podle japonského práva posuzováni jako mladiství. Jejich jména byla původně utajena a uložené tresty byly výrazně nižší, než požadovala část veřejnosti. Nejvyšší trest činil dvacet let vězení. Někteří pachatelé byli propuštěni už v druhé polovině devadesátých let.
Rozhodnutí soudů vyvolalo vlnu kritiky. Policie, státní zastupitelství i soudy obdržely množství dopisů a telefonátů od lidí, kteří požadovali přísnější tresty. Veřejnost měla pocit, že rozsah utrpení oběti nebyl rozsudky dostatečně zohledněn. Debata o tom, zda mají být mladiství pachatelé mimořádně brutálních činů souzeni stejně jako dospělí, se v Japonsku vede dodnes.
Proč případ stále fascinuje svět
Od vraždy Junko Furuty uplynuly desítky let. Přesto se o ní pravidelně píší články, vznikají dokumenty a diskuse na internetových fórech. Důvodem není pouze brutalita samotného zločinu, protože podobných případů bohužel historie zná více.
Výjimečná je kombinace několika faktorů, tedy dlouhé období zajetí, vysokého počet lidí, kteří o situaci věděli, neochota okolí zasáhnout, relativně nízké tresty vzhledem k rozsahu utrpení i skutečnost, že obětí byla obyčejná středoškolačka bez jakéhokoli spojení s podsvětím. Právě tato kombinace činí případ natolik znepokojivým. Nepůsobí jako dílo „monstra z filmu“, ale jako důkaz toho, jak daleko může zajít násilí, pokud mu nikdo nepostaví hranice.
Odkaz Junko Furuty
Příběh Junko Furuty dnes přesahuje hranice kriminální historie. Je připomínkou, že největší hrozbou nemusí být vždy samotní pachatelé. Někdy je stejně nebezpečná lhostejnost okolí. Když lidé mlčí ze strachu, když sousedé nechtějí „dělat problémy“, když každý čeká, že zasáhne někdo jiný.
Tehdy vzniká prostor pro tragédie, které by jinak nikdy nemusely nastat. Možná právě proto zůstává jméno Junko Furuta i po více než třech desetiletích symbolem jedné z nejtemnějších kapitol moderního Japonska.
Zdroje: autorský článek s využitím
