Článek
Představa možného vítězství nacistického Německá ve druhé světové válce je často zkreslována buď přehnanými sci-fi představami, nebo naopak příliš zjednodušenými obrazy absolutní světovlády. Pokud se ale opřeme o skutečné německé plány, hospodářská data, vojenské možnosti i ideologické cíle režimu, můžeme se dobrat reálného cíle. Ten je ve výsledku možná ještě temnější než populární fikce, ale zároveň mnohem méně „fantastický“.
Třetí říše by neovládla svět
Klíčové je nejprve vymezit, co by realisticky znamenalo německé vítězství. Úplné ovládnutí světa Třetí říší bylo prakticky nemožné. Spojené státy měly obrovskou průmyslovou kapacitu, geografickou výhodu i populační rezervy. Nejpravděpodobnější scénář, o kterém seriózně uvažují historici jako je třeba britský odborník Richard J. Evans, proto předpokládá něco jiného. Německo by porazilo Sovětský svaz, donutilo Velkou Británii k míru a upevnilo hegemonii nad kontinentální Evropou někdy mezi lety 1942 až 1944. Svět by se pak rozdělil do mocenských bloků.
Bezprostřední důsledky by byly nejničivější ve východní Evropě. Nacistické vedení zde nemělo jen obecné ideologické představy, ale konkrétní kolonizační projekt známý jako Generalplan Ost. Tento plán počítal s radikálním etnickým přetvořením rozsáhlých území Polska, Ukrajiny, Běloruska a evropské části Sovětského svazu. Miliony lidí měly být vyvražděny, další miliony deportovány hluboko do Asie nebo přeměněny v nucenou pracovní sílu. Na jejich místo měli přijít němečtí osadníci.
Adolf Hitler by s největší pravděpodobností říší existující tisíc let nevybudoval
Genocida na východě, loutkové vlády na západě
Odhady historiků se liší, ale realisticky se uvažuje o desítkách milionů obětí během několika desetiletí. Je důležité zdůraznit, že genocidní politika by se netýkala pouze Židů. Nacistická rasová ideologie považovala velkou část slovanského obyvatelstva za „rasově méněcennou“, a proto určenou k likvidaci nebo zotročení. Vítězství Německa by tedy neznamenalo konec masového násilí, ale naopak jeho systematické rozšíření.
Západní Evropa by čelila odlišné, ale stále tvrdé realitě. Francie, Nizozemsko, Belgie či Dánsko by pravděpodobně zůstaly formálně existujícími státy, ovšem pevně začleněnými do německé mocenské sféry. Nacisté považovali část západních národů za rasově „blízké“, takže by zde zřejmě neprobíhalo masové vyhlazování jako na východě. To však neznamená, že by obyvatelé žili svobodně. Politický pluralismus by byl odstraněn, ekonomiky podřízeny potřebám říše a společnost vystavena postupné germanizaci a silné propagandě.
Velká Británie jako samostatná kapitola
Zvláštní kapitolou je Velká Británie. Německo nikdy nedisponovalo realistickou kapacitou pro dlouhodobou okupaci britských ostrovů bez drtivého námořního vítězství, kterého nebylo schopno dosáhnout. Hitler navíc dlouho preferoval politickou dohodu. Nejpravděpodobnější scénář proto počítá s britsko-německým mírem, nikoli s okupací. Británie by zůstala formálně nezávislá, ale ztratila by postavení dominantní evropské mocnosti a její impérium by se pravděpodobně začalo rychleji rozpadat.
Brutální, ale dlouhodobě neudržitelný systém
Samotná nacistická Evropa by byla extrémně represivním prostorem. Režim by rozšířil policejní dohled, rasovou legislativu a systém koncentračních táborů na celý kontinent. Gestapo a SS by hrály klíčovou roli při udržování pořádku. Zkušenosti z okupovaných území během války naznačují, že by šlo o prostředí s minimálními občanskými svobodami, silnou cenzurou a brutálním potlačováním jakéhokoli odporu.
Přesto není pravděpodobné, že by říše byla vnitřně stabilní. Nacistický stát trpěl vážnými strukturálními problémy už během války. Ekonomika byla částečně chaotická, pravomoci institucí se překrývaly a rozhodování bylo často ideologicky motivované na úkor efektivity. Režim také chronicky zápasil s nedostatkem pracovní síly, což řešil nucenými pracemi milionů lidí, což je systém, který je dlouhodobě neudržitelný a neefektivní.
Nástroje hromadného vraždění lidí by se rozjely na plné obrátky
Technologický boom a následný propad
Technologický vývoj by měl dvojí dynamiku. Krátkodobě by Německo pravděpodobně pokračovalo v rychlém vývoji některých vojenských technologií, zejména raketové techniky, proudového letectví či ponorek. Němečtí inženýři byli na špičkové úrovni a vítězství by jim poskytlo více zdrojů. Dlouhodobě by však ideologická omezení režimu představovala vážnou brzdu.
Nacisté už před válkou vyhnali nebo umlčeli velkou část vědecké elity, zejména židovské vědce. Věda byla navíc silně podřízena ideologii a vojenským prioritám. Ve srovnání s otevřenějším americkým výzkumným prostředím je pravděpodobné, že by Evropa postupně technologicky zaostávala.
USA v pozadí a vysoká cena za život
Na globální úrovni by svět s velkou pravděpodobností sklouzl do nové formy studené války. Pokud by Spojené státy zůstaly mimo přímou porážku, což je velmi pravděpodobné, staly by se protiváhou německé Evropy. Vznikl by bipolární systém: německý blok kontrolující kontinent a americký blok dominující západní hemisféře a části Pacifiku. Japonsko by mezitím usilovalo o vlastní sféru vlivu ve východní Asii. Takový svět by byl charakterizován jaderným napětím, zástupnými konflikty a intenzivní propagandistickou válkou.
Každodenní život by se dramaticky lišil podle postavení jednotlivých skupin. Obyvatelé samotného Německa a některých „germanizovaných“ oblastí by mohli zažívat relativní materiální stabilitu a sociální programy podobné těm, které režim nabízel už ve třicátých letech. Cena by však byla vysoká: prakticky nulová politická svoboda, silná ideologická indoktrinace od dětství a permanentní militarizace společnosti. Pro obyvatele východní Evropy by naproti tomu realita znamenala život v podmínkách koloniálního vykořisťování, nucených prací a systematického útlaku.
Tisíc let? Utopie, škody by ale byly i tak veliké
Zásadní otázkou zůstává dlouhodobá životaschopnost takového impéria. Brutální represivní aparát by mohl udržet německou dominanci nad Evropou poměrně dlouho, možná několik desetiletí. Historické zkušenosti však ukazují, že režimy založené na permanentním násilí, ideologické rigiditě a ekonomické neefektivitě mají tendenci se postupně destabilizovat. Mocenské boje uvnitř nacistické elity, pokračující odpor v okupovaných oblastech, demografické problémy i tlak ze strany Spojených států by pravděpodobně vedly k postupnému oslabování systému.
Je proto velmi nepravděpodobné, že by „tisíciletá říše“ skutečně trvala tisíc let. Mnohem realističtější je představa několika desetiletí tvrdé německé dominance v Evropě, následované postupnou erozí moci, vnitřními krizemi a možná i rozpadem impéria v druhé polovině 20. století.
Jedna věc je však téměř jistá. Pokud by nacistické Německo skutečně zvítězilo, lidské ztráty a utrpení ve východní Evropě by dosáhly ještě mnohem větších rozměrů než ve skutečných dějinách. Alternativní svět by nebyl futuristickou totalitou z románů, ale dlouhým obdobím brutální nadvlády, etnického násilí a globálního napětí, jehož důsledky by formovaly osudy celých generací.
Zdroje: autorský článek s využitím
