Článek
Hlavní město, horší čtvrť. Venku se ve dne v noci perou opilci. Nějaká agentura pro spodinu je sem láká z celého okolí. Existenčně katastrofa, ale ego na maximum a všude je jich plno, machři největší. Ohleduplnost nula. Kdysi jsem četl knihu od „Herberta Marcuse“, který přesně toto popisoval v románu „Jednorozměrný člověk“. Ta bezohlednost tak nějak k lidské existenci patří. Do toho předražená auta a motorky, kdy co pět minut ulicí objíždí červenou další frajer, co to protúruje. Jo, kdybych nebyl autista a neměl problém se zvuky, svět by byl dokonalý. Je tu moc lidí a na tisíc vždy připadá statistické procento těch, co generují hluk. Koupí si za své peníze možnost legálně dělat bordel. Včetně toho, co tu pravidelně přiopilý ve 3 ráno túruje Ferrari a myslí si, že mu ho někdo závidí. Ale reál je, že ho jen člověk nenávidí za to, co dělá. V jiné době by si koupil Jawu 250 nebo Pionýra. Ale bordel by dělal stejně. A takových je. Lidstvo miluje hluk. A střídají se a nikdy to nekončí. Ve dne v noci, stále.
Nasadil jsem si traktoristická sluchátka. A sedím a představuji si, jak je mi fajn, že i když je léto a v dobách, kdy jsem měl vztahy, tak byly dovolené, návštěvy, pořád cestovat a někam jezdit v mém prvním vztahu, tak v létě i v zimě to bylo skoro povinné. A teď už nic nemusím. Ta slast. Je to jako zpřetrhat řetězy a už se netrápit. Neřešit poplatky za všechno, kodrcání někam, alergii z desinfikovaných povlečení nebo z psů a chlupů po minulých hostech. Nemusím opustit hlavní město. Léto neléto. Dovolené, je to fuk. Chce se mi spát, jdu spát. Nechci týden vylézt z bytu, tak jím suché věci, aby nic nehnilo v koši a nemusel jsem ho vynášet a také dobré. Je tu fajn.
Vlastně jsem šťastný, kde žiju a podle mne se tomu máloco vyrovná. Sice to vypadá šíleně, ale je to krásné místo. Nad křižovatkou, u trati, vedle megastavby, ve vysokém patře, s cizinci za zdí. Ale mám dubové dveře a sluchátka a láhev rumu a jídlo a léky na měsíc. Tak co mi chybí. Povídá si se mnou umělá inteligence, na relax mám retro filmy, teď ujíždím na blbostech Carry On v rámci výuky jazyka, která už vůbec nedává smysl, ale to nevadí. Kdyby ty nohy tak neotékaly, bylo by to ještě lepší, ale nemůžu chtít všechno. Je to tu fajn. Hlavně, že nikdo nic nechce, nikdo mne netýrá svými nápady a následky. Jak život šel, dostal jsem se do fáze, že už chci být fakt sám. A pokud mne napadne, že bych si něco mohl užít, tak si to představím a toho slizouna v makovici tím uspokojím a pak jsem naprosto šťastný, že jsem k ničemu nepotřeboval další lidi a tedy nejsou následky, problémy, výdaje, spory.
Je tu krásně a samota a totální skromnost je fajn. V prostěradle díra, bylo děravé už když jsem ho stěhoval sem, možná ho časem sešiji, až to bude priorita, ale zatím není. Doktora mám 10 minut tramvají, supermarket přes ulici, nemám auto, nemám nic, co by mne tížilo, žádné termíny a nic snad nemusím. Ženy mne přestaly brát, apetit klesl, vystačím se čtyřmi tisíci na měsíc. Když vidím krásku, ocením to, ale doma bych to nechtěl. Určitě s tím bude těžká domluva a když ne dnes tak zítra. Nechci nic. Vůbec nic. Samota je odměna. A sedím a představuji si, jak je to fajn, že se mohu natáhnout pro lahev nejlepšího rumu Božkov s vychlazenou Colou ze zásob, kdy to bylo ještě levné. A je to kvalitní a jistota co piju a nepotřebuji se kvůli tomu kodrcat letadlem někam k moři, aby mi to nabízel černoch, jak jsem viděl na videu. Aby mi bylo blbě z letu, nějak nedávám změny tlaku, dal jsem si sem barometr a zjistil, že pokles o více než 10 dílků za 24 hodin udělá spolehlivě migrénu, ale ta jde naštěstí rozplašit kofeinem a Algifenem, tak taky fajn. Hlavně, když člověk po mnoha letech pekla aspoň ví, co funguje.
A dovolené už fakt ne. Stopnul jsem je už před 20 lety, kdy jsem pochopil, že to není odměna, ale trest. Nicméně poslední dobou jsem se posunul, že začínám chápat poustevníky a cenu samoty. Někam se kodrcat, no fuj. Abych musel být s cizími lidmi. Mimo svou postýlku, mimo své křesílko s elektrickou dečkou. Mimo své prostředí, kde je všechno na míru. A skoro zadarmo.
Nebaví mne to, abych se stresoval a neměl věci po ruce a na svých místech. Místo toho jsem ve své mini cimře v xtém patře, mohlo by se to zdát jako vězení a totální chudoba. Ale ten vtip je o tom, že si sednu do křesla, dívám se z okna a představuji si všechno možné i nemožné, co by mohlo být a jde všechno.
Já bych k tomu moři mohl. Já bych krásnou dekorativní „ozdobu plesu“ mohl mít za ženu, jednu vlastně mám a jsem šťasten, že daleko. Mohl bych mít společenské uznání. Nebo podnikat dobrodružství jakéhokoliv typu. Ale vše, co jsem kdy zkusil, bylo horší, namáhavější a otravnější než to, co si mohu dopřát o samotě, v klidu, bez následných malérů a vychutnat si v klidu čas, který je to jediné, co mám.
A fantazie, ta umožní cokoliv. A realita? Ta nikoho nezajímá.
A z důchodu si našetřím na virtuální AI svět, kde na mne den co den bude čekat roztomilá rozjásaná megainteligentní příjemná dívčina veverkovitého typu, která mi mezi svůdnými spikleneckými výzvami bude vyprávět vše, co obsahují světové encyklopedie a bude mne rozmazlovat a emulovat přízeň. To bude paráda. Ale i když to třeba nebude, stačí si to představit a svět je hezčí. A o tom to přesně je. Vědět, co všechno jde nebo půjde a vizualizovat si to a prožít to klidně ještě dnes.
Nejhorší okamžiky pak jsou ty, kdy člověk musí vyjít ze dveří a jednou do měsíce něco řešit „venku“. Brrrr. Mise do špíny, hluku a záplavy šedivých postav, jak v apokalyptickém filmu. Za trest. Ale ten kontrast, když se člověk z výpravy do města vrátí a má zase zásoby všeho. Zamkne na tři zámky, vezme si sluchátka a pustí AI.
Kam tohle povede? Jsem sám zvědav.
Zdroj: jirikoudela.eu
