Článek
Není to vůbec dávno, kdy jsem se rozváděl. Nebudu řešit, kdo za to mohl, prostě ty tlaky jsou veliké a nezvládli jsme to. Mrzí mne to, ale rád bych předal zkušenost s tím, co takový rozvod obnáší a na co jsem přišel. Byly to pro mne samé novinky. Spor trval šest let, takže jsem se v problematice skutečně zdokonalil a pochopil mnohé.
Jedna velmi důležitá chyba, kterou udělali skoro všichni mí známí a já málem také, mne inspirovala k tomuto článku. Unikl jsem doslova o fous. To, co budu vyprávět, je jeden můj konkrétní případ, kdy jsem při povídání s kamarády došel k závěru, že zažili v podstatě to samé. Tedy nejde o zobecnění v pravém slova smyslu, je to jen můj pohled na věc, který vám může ušetřit spoustu peněz a trápení. Kéž by mi to někdo řekl a nemusel jsem metodou mnoha chyb na všechno přijít sám.
Dvě strany mají spor, ale myslí si, že to není tak zlé a domluví se bez soudu. Ohledně dětí či péče to smysl dává a určitě je lepší se domluvit a hlavně nedělat schválnosti. Obě strany by měly být velkorysé, přemáhat se a vzpomínat na to dobré a na tom stavět. Ohledně majetku je ale opravdu důležité, aby se poradily s právníkem obě strany a to každá s tím svým. Mnoho lidí si totiž myslí, že ušetří, když právníka přivede jen jedna ze stran, ale neuvědomí si, že advokát není soudce.
Obvykle to vypadá takto: Jeden přivede právníka, který sepíše „smlouvu podle práva“. Ten druhý si myslí, že podle práva znamená, že je smlouva podle zákona ve smyslu, že je to stejné jako jít k soudu, jen je to rychlejší, lepší, chytřejší a bez konfliktů. To je ale bohužel v případě složitějších záležitostí omyl a často později u toho soudu ti lidé stejně skončí. Jako většina mých přátel. Proč? Protože podepsali naprosto nevýhodný nesmysl. Jak se to mohlo stát?
Advokát, alespoň ten, kterého jsem znal, když napíše smlouvu, jakoukoliv, tak řeší jen to, zda je smlouva či dohoda sepsána formálně dobře. Řeší, zda je dostatečně určitě a přesně definováno vše potřebné. Jako bonus možná sdělí tomu, kdo ho najal, jak by přibližně mohl v daném případě rozhodnout soud. Nicméně do smlouvy na přání klienta napíše jakékoliv požadavky a jakékoliv rozdělení majetku, bez ohledu na to, jak by rozhodl soud.
Většina právníků ovládá ten styl komunikace, kdy při schůzce řekne, že „si myslí, že je to napsáno správně a podle práva“. Tedy důstojně přesvědčí i protistranu o něčem, co chce jeho klient. Všechno vypadá korektně. Nemyslí to zle, jen spoustu věcí a podrobností, které by leccos změnily a ve smlouvě vůbec nejsou, ani často neví. Protože nejsou v zájmu klienta a ten je třeba ani neřekl.
Advokáta si najala jen jedna strana sporu a té také ten právník slouží. Protože je to jeho práce, obvykle umí velmi dobře pracovat s lidmi. Polichotí protistraně, pochválí, jak je to fajn, že se domluví všichni bez soudu, někdy i zdůrazní, kolik by stál soud. Jenže můj známý přesně takto přišel při rozvodu o hodnotu bytu po babičce, který vůbec do společného jmění manželů (SJM) nespadal. Zdědil ho v průběhu manželství, pak ho prodal a peníze šly do společné hypotéky. Proto měl mít na všechny transakce listinné důkazy a prostředky se měly odečíst v jeho prospěch při rozdělení majetku, což se nestalo. Výsledná škoda byla několik miliónů a ušetřil deset tisíc za svého advokáta nebo třicet až osmdesát tisíc za soud.
Nikdo nezkoumal složitosti. Jako nejtrapnější ukázka lidí, kteří dělají problémy, je vždy zdůrazňováno, že existují i takoví, kteří se soudí o každou ponožku. Tedy nikdo nechce být ten špatný a obtěžovat s věcmi, které jsou třeba zbytečné. Málokdo tuší, že cokoliv, co zdědí v době manželství, tak je výhradně jeho a do společného majetku to nespadá. Také málokdo ví, že pokud se dají věci k soudu, že ten obvykle začne cokoliv řešit až po lhůtě, kdy lze do žaloby věci ještě doplňovat a upřesňovat. Když se cokoliv v žalobě vynechá, uvede nepřesně, za nižší cenu nebo existují utajené věci, které nešlo uhodnout, tak vznikne pro žalobce velký problém. Následně soud bude řešit striktně jen obsah žaloby. To, co tam není uvedeno nebo kde se chce čehokoliv méně, než pak prokážou důkazy, tak soud vždy rozděluje pouze částku a hodnoty uvedené v žalobě. Vždy jde tedy hlavně o to, jak se dostat k informacím a k listinným důkazům ve chvíli, kdy žaloba vzniká. Většina bank a úřadů je ochotna komunikovat kromě kontaktní osoby pouze se soudem či policií. Proto je nutné žádat vždy soud o vyžádání důkazů již v žalobě, pokud nejde věc specifikovat přesně nebo je jen podezření na odklon majetku či prostředků. V žalobě musí být vše uvedeno.
V případě mého kamaráda advokát pouze napsal do smlouvy to, co chtěla jeho partnerka a smlouva byla formálně v pořádku a on to podepsal a tím jakákoliv debata navždy končí. Různé složitosti, co komu patří a jak to má být ze zákona v tom kterém případě, to správně rozkrývá právě až soud. Advokáti jsou placeni od hodiny či úkonu, tedy je rozdíl desetitisíců cokoliv opravdu komplikovaného analyzovat a člověka to může odradit. Doporučuji každému, kdo se chystá na spor, si vše ověřovat na internetu, hledat zákony a snažit se pochopit principy a hrát si v duchu na právníka. Odpracovat si to nejlépe, jak dokážete. Svého advokáta je pak lepší spíše vést a ověřovat si jeho právní názory z více stran. On neriskuje téměř nic, vy všechno. Jeho práce je, aby dokumenty neměly formální chyby a aby vám případně nabídl nějaké postupy, které by mohly uspět. Ale tolik prostoru a času, kolik ho máte vy, to on tomu dát nikdy nemůže. Vy na to myslíte pořád, on jen ty hodiny, které mu zaplatíte. To je důležité si uvědomit.
Mám k práci advokátů úctu, ale jde o složité strategie a málokdo je dobrý stratég. Tak jako každý není dobrým šachistou, tak není nikdy jisté, zda váš právník bude brilantně reagovat a opravdu předloží ty nejlepší argumenty a vyhraje. Proto je nutné každou věc a každý spor zpracovat většinově sám, pokud na to máte čas a energii. S advokátem je lepší se spíše radit, ale vše kontrolovat. Mám špatné zkušenosti s tím, že mezi právníky panuje všeobecná obava, aby se „nezaplevelil spis“ a tím se někdy vynechávají důkazy a argumenty, kdy se na školách učí, že právník má být co nejstručnější. Pak ale nastávají situace, kdy se člověk dodatečně dozví, že něco neuvedl, nedoložil, nebo byly důkazy špatně interpretovány a včas to nerozporoval a je tu problém. U soudu je nutné být neustále ve střehu a jakmile jde něco špatným směrem, tak upřesnit, připomínkovat, dokládat další a další listinné důkazy, které se doplňují a navazují na sebe. I když spis bobtná, vždy je to lepší, než když tam cokoliv chybí.
Mnoha lidem advokát splývá se soudem a domnívají se, že od dobrého advokáta je ve smlouvě to samé, co by rozhodl soud podle zákona. Ale advokát není soud. Do smlouvy píše to, co by jeho klient chtěl a dá tomu potřebnou formu. Smlouva nesmí jít proti zákonu ve smyslu, že obsahovala něco, co výslovně zákon zakazuje. Zároveň nikdo negarantuje, že se obsah a význam smlouvy shoduje s tím, jak by rozhodl soud. Advokát je najatý tím, kdo ho platí a jeho zájmy zastává a to i v případě dohody o čemkoliv i když vystupuje zdánlivě nestranně. Je naivní si u komplikovanějších věcí myslet, že existuje jen jedna pravda, jedno rozdělení majetku, jeden výklad zákona.
Obvyklá iluze, že advokát je skoro soudce nebo že právník vám něco vyhraje či něco vyřeší za vás bez vás, to není tak úplně pravda. Rozhodující je podle mne zkušenost a léta praxe. Stejně jako u lékařů či jakýchkoliv jiných profesí. Začínající se v praxi učí. Každý dobře uhladí formální stránku žalob, odvolání nebo dopisů soudu, případně zastanou u soudu morální podporu. Ale jste pro ně jeden z mnoha. Strategie, abyste vyhráli, je jen vaše věc, nastudovat si zákony. A především si nastudovat rozsudky. Požádat advokáta, ať najde obdobný precedens (ukázkové rozhodnutí vyššího soudu, kterým jsou pak vázáni všichni), kdy šlo o podobnou věc a soud rozhodl tak, jak by vám vyhovovalo. Právník musí vystavět společně s vámi argumentaci tak, aby usnadnil soudu rozhodování ve váš prospěch.
Je velmi důležité si srovnat věci podle hodnoty a klást důraz hlavně na to, kde jde o velké částky. Častá chyba je zaměřovat se na detaily. Někdy je lepší drobnosti oželet a sílu napřít na hlavní věci, kde je potenciál vyhrát. Při sporu jsou základem všeho listiny a listinné důkazy (úřady, banky, policie, uznávané instituce). Svědectví běžných osob (kromě policistů, znalců a sociálních pracovníků) příliš váhy nemá, bývá zpochybňováno, osobně jej moc nedoporučuji. O všem sporném, co je komplikovanější, rozhoduje reálně většinou znalec určený soudem a placený tím, kdo prohrál spor. Nejčastěji platí každá strana sporu polovinu znaleckého posudku s tím, že nejde o absolutní výhru. Soudce většinou rozhodne podle znalce. Pokud znalecký posudek napadnete, dělá se revizní znalecký posudek. Pravděpodobnost shody posudků je vždy veliká, pokud se neobjeví listinné důkazy zpochybňující první posudek. Každý úkon, každá hodina právníka, každý posudek, vše stojí peníze. I to se však za určitých okolností vyplatí. Nejvíce se ale vyplatí přemýšlet předem a nedělat věci, které by pak museli řešit právníci či soudy.
Pro nemajetné, kteří prokážou, že si nemohou dovolit advokáta, tak je jim přidělen advokát ex offo. Není to zadarmo, platí ho stát. Prokázáním majetkových poměrů lze také dosáhnout, aby byla žaloba osvobozena od soudního poplatku. V případě dělení majetku bývají částky poplatků značné, vzhledem k cenám nemovitostí. Pokud máte advokáta, tak je důležité vyjednat smluvní odměnu, kdy se kromě jiného domluvíte na konkrétních částkách za úkon. Pokud není smluvní odměna specifikována, pak může jít o velmi značné částky za jediný úkon. Je to dáno přímo vyhláškou, která nesmluvní odměnu odvozuje z hodnoty majetku a financí, o které je spor. Téměř vždy jde o nějakou nemovitost a částky velmi rychle rostou.
Rád bych jen zopakoval mou nejdůležitější zkušenost: Když někdo přivede právníka s tím, že se domluvíte a uzavřete smlouvu „podle zákona“, tak pokud nejde o triviální věc, ve které není žádný možný spor a vše je jasné, tak nepodepisovat, nevěřit a vše si desetkrát ověřit. Dát si na to spoustu hodin časové rezervy a případně konzultovat se svým právníkem a vždy se to vyplatí. Ti, kdo chtějí člověka přimět k podpisu nevýhodných věcí argumentují obvykle tak, že je to ze zákona a je potřeba jen podpis. Ale zákon platí i bez vašeho podpisu. Jakmile něco podepisujete, očekávejte následně problém. Třeba to není jednostranně nevýhodná věc, ale většinou dle mé zkušenosti i jen obyčejná smlouva od realitní kanceláře problémy má. Je nutné si vše v klidu přečíst a snažit se o „vyváženou smlouvu“, která zastává i vaše zájmy, omezuje rizika, obsahuje sankce při nesplnění i pro protistranu v odpovídající výši možných škod. Podepisování čehokoliv bez pečlivého přečtení, časové rezervy a bez připomínek, je jistá cesta do problému.
Často jsem v průvodním dopise ke smlouvě četl vyjádření advokáta, jak píše, že „si myslí, že je to velmi vstřícný návrh“. Otázka je vždy, pro koho je to vstřícné. Kdyby člověk s důvěrou podepsal, vyhodí peníze, nedostane chalupu, oberou ho o dědictví. Jsme jenom lidé. Každý hájí své zájmy nebo zájmy toho, kdo ho platí. Když něco napíše advokát, znamená to pouze, že listina nemá pravopisné a formální chyby, že jsou údaje korektní a smlouva vypadá formálně podle zákona. Tedy by nemělo jít pak listinu účinně napadnout soudně.
Dobrý příklad je, když ve smlouvě bude, že někomu předáváte svou ledvinu z vlastní vůle. Musíte mu ji pak dát, jinak platíte smluvní pokutu uvedenou v té listině. Tedy pokud se vám nepodaří věc následně zpochybnit soudem. Ale jde o ten podpis. Vůbec to neznamená, že jste ledvinu musel někomu dát a že by tak třeba rozhodl soud. Nikdo vás k tomu nesmí nutit, ale jakmile něco takového podepíšete, máte problém. Proto je ve všech listinách jeden z posledních bodů svéprávnost a svobodná vůle.
Tato věc mnoha lidem uniká a dělají v tom chyby stále dokola. Uzavřou s právníkem protistrany nějakou smlouvu a pak už jim nepomůže žádný soud nikdy, protože ta smlouva prostě platí.
Všechny listiny je důležité vždy číst, přemýšlet nad nimi, hledat na internetu, co by vydal soud za rozhodnutí a chápat zákony. Dobrá prevence je nic nepodepisovat, co není nezbytné. Jsou situace, kdy je lepší věc přenechat soudům a u nich je nutné se dobře bránit. Ne tím, že se budete rozčilovat, že protistrana nemluví pravdu nebo vás uráží, ale tím, že budete neustále trvat na své verzi. Podložíte svá tvrzení důkazy a na vaší straně bude precedens, obdobný rozsudek vyššího soudu, na který se odkážete. Tvrzení protistrany je vždy dobré odmítnout jako celek, než do toho zabředávat a spadávat jen do obrany. Prostoru mnoho není.
Uvědomte si, že při právních sporech obvykle přicházíte v hodnotách minimálně o léta času chození do práce jen proto, že jste tomu nedali pár týdnů přemýšlení a nedali si práci s rozborem té věci a dohledáním všech důkazů a souvislostí. Věřit při soudním sporu jakémukoliv jinému člověku než vám a spoléhat na něj, je ohromné riziko. Je nutné si to odpracovat a dát sporu čas a sílu. Jste jeden z mnoha a své zájmy musíte bránit vždy hlavně sami. Soutěžíte neustále s mnoha jinými lidmi. Celý život je „boj o zdroje“ a právě soudní spory jsou metoda, jak se přemísťuje od jednoho k druhému to, co kdo postavil, ušetřil, vybudoval. Často za celý život. Stačí jeden váš podpis a vše je jinak. Obvykle hůře.
Slýchávám, že „odteď se už o nic starat nemusíte, máte právníka“ nebo „protistrana to vyřešila i za vás, stačí jen podpis a máte klid“. To jsou všechno jen řeči a je třeba číst, číst a číst a čemu nerozumíte, za to se nikdy nestydět, radit se a vyhradit si na všechno čas. Stačí jeden zbytečný podpis a přijdete o všechno, co jste vy i vaši předci léta budovali. A nebudete vůbec sami.
Zdroje informací :
https://www.zakonyprolidi.cz/blog/jak-vyporadat-spolecne-jmeni-manzelu.htm
https://www.zakonyprolidi.cz/cs/1996-177
https://www.zakonyprolidi.cz/cs/1963-94
