Článek
V jiné zemi nebo v jiné době bych měl sedm dětí. Ale dnes je prostě nemám, protože to nejde. Je mi 56 let, takže mohu s klidem bilancovat. A něco vám povím. Děti se tu nerodí proto, že společnost je podle mne úplně hloupá a děti nechce. Děti likviduje, nedělá podmínky, rozvrací vše, co by mohlo dávat aspoň trochu smysl. Za mě je to čirá degenerace. Ale začnu pěkně od začátku.
Byl jsem nadané, chytré dítě a nastoupil jsem do první třídy. No, trošku popojedeme. Pak ve čtvrté třídě jsem se zamiloval do Petry, která byla fajn, byla skoro jako kluk, ráda se smála a bylo mi s ní strašně fajn. Nosil jsem jí galantně tašku ze školy a slíbili jsme si, že budeme mít dvě děti, kluka a holku. Kráska třídy s tlusťoškou třídy nevydržely pohled na první dětskou lásku a nějakému nešťastníkovi vyryly do fasády pětimetrový nápis z našich příjmení a k tomu srdíčko. Musela to řešit policie a třídní učitelka. Na dotaz „To jsi tam napsal ty?“ jsem reagoval spontánně „Proč bych to dělal?“ Šlo mi o realitu, ne o nějaké její otisky.
Na dětském táboře jsem dal pusu dívce, která vypadala, že ji zaujaly moje přednášky o laserové technologii v době, kdy o tom nikdo neslyšel, jak se ozáří rubín, je to celé zamatlané stříbřenkou a nakonec to vyprskne laserový paprsek, když se na to normálně posvítí, detaily už si nepamatuji, ale zaujalo mě to a byl jsem z toho nadšen. Stejně tak jako z vize, že by každý měl připojení ke společné síti a všichni mohli okamžitě být ve spojení. Shodil mi to tatínek kamaráda slovy „Proč by prosím tě pořád všichni telefonovali? Támhle je telefonní budka, každý do ní může, stojí to korunu a ty tam někoho vidíš? Ty máš ale nápady.“
Zpět k dětství. Zase popojedeme. Jsem na druhém stupni, rozjíždí se tu slušná šikana. Máme totálně neschopnou učitelku, která má problémy sama se sebou a svou hysterií. Dokonce se i zakoktává. Nejhorší svoloč třídy má ze všeho legraci a dovolí si cokoliv. Být jedničkář a ještě nadaný je docela peklo. Chvíli většina mlátí ty nejslabší, chvíli to zkouší na mě. Učitelky spolehlivě rozdávají poznámky „kluci se perou“ a kroutí hlavou nad tím, že „takový chytrý kluk a on dělá takové věci“. „Proč jsi napálil téměř slabomyslnému, který sedí za tebou a plive ti celou hodinu na záda, do obličeje dvě injekční stříkačky plné vody? Ty ses na to připravoval? Jak jsi mohl vědět, že ti bude plivat na záda? Nelžeš nám?“ .. tak zase popojedeme.
Sedmá třída, totální demoralizace. Recitovat před třídou za známku, aby mi nezkazila učitelka dvojkou vysvědčení, zatímco se člověku všichni smějí, že se snaží, když módní je na všechno kašlat a jet za trojky. Nejsem in, nemám to správné oblečení, správné machrování, správné tuctové kamarády, jsem jiný, jsem sám, stojí to za starou bačkoru. Je utrpení nějak dojet tu školní docházku, sice vyznamenání a nejlepší v kdečem, ale být zavřený se zvířaty den co den je děs. Oni všichni stejní a jen si vybírají, koho budou drtit. Bylo to nechutné a prošel jsem si tím, čím většina diktátorů, aby pak mohli dobře pohrdat lidmi, protože na lidskou dobrotu a slušnost po tom, co mi předvedla svoloč na základní škole, už nevěřím ani náhodou. Nevadí, o tom článek není. Ukončení docházky bylo vysvobození, ale také jasné zjištění, že jsem v obci jako partie odepsán a žádná z dívek se se mnou nikdy špinit nebude. To je ten, co ho kluci kopali, co je divnej, co kdybych se s ním zapletla, ještě by třeba kopali do mě. Nene, každý chce hrdiny, toho agresivního, frajera, toho, co je stejný jako ostatní a má společenskou prestiž mezi nulami sobě podobnými. Ok, jedeme dál.
Udělal jsem principiální chybu, že jsem šel na střední školu, která je nejblíže, byl to sice gympl, ale část té sebranky, se kterou jsem měl problémy, se tam hlásila také. Znáte to, gymnázia v malých obcích, co si jen na něco hrají. Myslel jsem, že ty čtyřkaře odfiltrují, ale ouha. „Máme pro vás skvělou zprávu. I ti, kdo v přijímačkách neuspěli, jsou přijati, protože letos jsme navýšili počet míst.“ Sakra, sakra. Další čtyři roky utrpení s tím, že jak s člověkem přejdou o patro výše stejní lidé, jede to dál. Oni jim na základce nedali dvojku z chování „aby jim nekazili život“ a ti to samozřejmě jeli ve stejném stylu dál. Opět poučení, nikdy nikomu nic neodpouštět, nepromíjet, lidé se nepolepší. Kdo udělá svinstvo jednou, může říkat co chce, příště udělá to samé zase. No to je fuk, jedeme dál.
Vysoká škola. Konečně mezi svými. Byli opravdu jiní, bylo to fajn, bohužel jen jeden rok. Všichni, kdo za něco stáli a byli zajímaví a byl jsem rád, že jsem se mezi nimi konečně našel, tak najednou byli pryč. Nějaký docent machroval hned po přijetí „Koukněte se nalevo, koukněte se napravo, jeden z těch, co vedle vás sedí, tu nebude do roka, druhý do tří let“ a také že jo. Lítalo to, jen to hvízdalo. „My víme, že jste všichni na škole, abyste si zkrátili vojnu o rok, ale nemyslete si, že to bude zadarmo“. Ať žije socialismus (ironie), ať žije technické školství. Nevadí, popojedeme.
Konečně pro mne všechny školy skončily a nastoupil jsem do zaměstnání. Pořád nemohu uvěřit, že po mně skoro nic nechtějí, je to pohoda, za tři měsíce jsem v té firmě nepřišel na to, co tam dělám. Ale výplata chodila a já si den co den představoval ty desetihaléře, jak padají v nekonečném proudu od stropu kanceláře, kde sedím. Obložen technickými výkresy a bádám a snažím se pochopit, jak je možné, že továrna něco vyrábí a nikdo v té továrně tomu pořádně nerozumí principům a důchodce, co to vymýšlel, občas vypomáhá na technické kontrole. To je jediný člověk, se kterým je radost mluvit, ostatní jen pózují a mlží, přitom neví, o co vůbec jde. Na logické obvody aplikují Kirchhoffovy zákony, což mne docela mate.
Popojedeme. Přišla revoluce, všechno se změnilo. Konečně svoboda slova. Okamžitě všude vypukly žabomyší války. „Pravda a láska“ a mezitím mafie. Já za svou výplatu jsem měl jen tak tak na jídlo a bydlel u rodičů. Všude se objevily autosalony s nejdražšími vozy, na které bych si za půl života nenašetřil. Uvědomil jsem si, že jsem spodina. Ve střeleckém klubu zdražili náboje, předtím stála krabička nábojů do malorážek deset korun, najednou padesát, pak sto. Člověk začal řešit každou ránu, co vypálí. Nadával jsem na podnikatele, co si chodili zastřílet, že to patřilo k bontonu. Chytla se toho nějaká paka a pak je chytal v sousední obci vrtulník a já tam skončil naštěstí včas. Jen si matně vzpomínám, jak si prostřelil místní frajer nohu pod kolenem, týden se to snažil rozchodit, protože lékaři mají povinnost střelná zranění hlásit, a pak se to snad nějak ututlalo, ale přitvrdilo se a doba byla divoká. Popojedeme.
Hormony, hormony, tlačí to na mozek, přestože je člověk technický odborník, má precizní myšlení, ve skříni štosy diplomů z různých soutěží. Starší chlapi, když něco řeší, tak je zajímá můj názor, ale aby mi dali víc prachů, to ne. Do toho ty hormony byly pekelné. Strašně moc jsem toužil po lásce, po přízni, po sblížení. Smůla.
Holky ve fabrice chodily kouřit na chodbu, ale já pro ně byl neviditelný. Na ty hezčí čekali nějací „sběrníci“ a jiné jednodušší typy s ojetinami, které jim zvedaly ego. Já příštích deset let bohužel nepochopil, že pokud chci přízeň žen, že musím mít auto, machrovat a utrácet. Každý to věděl, já ne. Zato jsem uměl rozebrat kdejakou složitost na prvočísla. Nevadí, popojedeme.
Je mi dvacet pět let. Jsem na vrcholu sil. Střídám zaměstnání, hledám něco, kde bych si vydělal na byt. Nakonec získávám v zahraniční firmě solidní post, i když vůbec neumím anglicky. Ptali se mě, co bych zlepšil, když jsem si to tam prošel, řekl jsem jim to, někdo to přeložil, přijali mě. Holt divoké devadesátky. Dnes by mě na dvě doby odfiltrovala nějaká personální a nikdy bych se tam nedostal. Mám dost pronikavý pohled, abych nikoho nevyděsil, vzal jsem si brýle, skrz které skoro nevidím, a pak je po prvních čtrnácti dnech v práci odložil. Když firmy začínají, cení si lidí jako jsem já, když je o čtyři roky více, lidé jako jsem já se vyhazují, protože už není potřeba nic hasit. Žádné maléry nebo něco vymýšlet, ale jede se rutina. Nevadí, vyzkoušel jsem si to snad pětkrát, pak už změnil kurz, ale o tom tenhle text není.
Ženy, ženy, ženy, rodina, děti. To je to, o čem je život muže, to je to, o čem je život obecně. Buď to funguje, nebo to nefunguje. Děti buď jsou, nebo nejsou. Rodina buď vydrží, nebo padne.
Miloval jsem Šárku. Kamarádovu dívku, která byla tak, jako většina těch, co mě kdy zaujaly, akční a obletovaná. Ona chtěla Pavla, nejhezčího kluka s dívčí jemnou tváří a výrazem a mužskými svaly. Ten ale ujížděl na endorfinech z posilování a ze sportu a já blázen s nimi jel na tvrdě sportovní akci na kolech. Z Prahy až na Lipno, málem mne to zabilo. Dodnes kroutím hlavou, co jsem byl ochoten podstoupit já nesportovec, který všude vidí rizika. Jel jsem s riskéry podél hlavních tahů na kole, kde se všichni vytahovali svými tehdejšími technickými výstřelky, což byly digitální tachometry a xenonové světlomety na kolo, a trumfovali se, kdo jel z kopce rychleji. Já brzdil na svém kole Favorit na obě brzdy celou dobu a stejně se moje kolo s těžkým stanem řítilo po silnici přes třicet kilometrů v hodině a já z toho měl psotník. Po třech dnech cesty jsem byl jediný nezraněn, nakonec se mi utrhl klínek u šlapky a konečně jsem měl výmluvu, proč se vrátit i se svým kolem rychlíkem z Lipna domů. Za rok jsem to zkusil ještě jednou, Šárka mi za celou dobu nedala ani pusu, i když věděla, že jsem tam jen kvůli ní. Pak se s Pavlem rozešla, ale když volala, dovolala se mé hysterické matce, která mi nikdy neřekla, o čem spolu mluvily, jen nadávala „Co si ta holka myslí?“ takže nevím. Ale investice do Šárky byla zcela ztracena.
Párkrát jsem se pokusil oslovit dívku, která se mi líbila, na ulici, ale dozvěděl jsem se „Vždyť já vás vůbec neznám. Ne, fakt vám číslo nedám.“ Což jsem i chápal. Seznamky ani tehdejší inzeráty moc nezafungovaly. Na inzerát „dělám v šoubyznysu“ mi nějaká z těch, co to přepisuje, připasovala „Vypouštím šou oblaka“ a nikdo se nepřihlásil. Nevadí, jedeme dál.
Pak už jsem z toho měl vyloženě depky. Našel jsem si okruh kamarádů, kteří jezdili každý pátek po diskotékách s tím, že to přece musí někdy klapnout. Neklaplo. Sice jsem se zdokonalil v kulečníku a naučil pít broskvovou vodku, ale jak jsem tam přišel, tak jsem odešel. Občas se na nás nalepily dámy o téměř generaci starší, což mě nelákalo. Některé diskotéky, ty vesnické, byly dost akční, když se to popralo, měli jsme s sebou jednoho, který to vždy schytal jako magnet, nikdy jsem to nepochopil.
Mám rád intelektuální humor, vtipný pokec, verbální stránka je můj silný argument, ale na diskotéce není slyšet vlastního řevu „Smím prosit?“ .. „Ne“ .. „Děkuji“ ..
Jen jedinkrát, když tam nějaké holky přivedly fakt mladičkou, co s ní nikdo nechtěl tancovat, já s ní dal jeden tanec, tak mě zaujalo jednak jak byla namalovaná, ty třpytky a lesky a hvězdičky a růžová a duha všude. To byly efekty, které až dnes nabídne generátor inteligence Sora. Ale já to viděl jen jednou v životě a to tehdy a fakt na to mám nehynoucí vzpomínku. Přestože nebylo ani pohlazení, dostala mě, že nebyla tak namachrovaná jako její starší kamarádky a po tanci mi řekla „Děkuju“. To byla jediná za celý život.
Nešlo se seznámit. Uvažoval jsem nad tím, jak v jiných dobách bych se domluvil s otcem dívky, ten by si mě z dlouhé řady floutků podle mne vybral s naprostou jistotou, kdyby si poslechl, co mám v hlavě. Ale v dnešní barbarské době, kde rozum nerozhoduje a hraje se na lásku, tak musím zaujmout tu, která nerozliší a jen škatulkuje a vybírá si z dlouhé fronty snaživců. Ti se poníží až za všechny hranice a budou odříkávat, co si myslí, že si ona myslí a že chce slyšet, a kdokoliv, kdo nesplní ani tato základní kritéria, prostě nemá šanci. Popojedeme.
Začal jsem mít slušnou práci, příjmy poskočily, konečně jsem si koupil auto. Vzápětí se přihlásila dívka. Vlastně dvě. Jedna z práce, druhá z obce. Na obou jsem viděl, že je to z nouze, že by bylo fajn, kdybych splňoval aspoň základní kritéria, asi se divně oblékám, divně tvářím, mám divné řeči, divně vnímám společenské situace, je potřeba panák dle české státní normy. Ten, co jsem jich měl na základce půl třídy. Ne někdo přemýšlivý, který má na věci svůj názor, kritické myšlení, směje se tomu, čemu jiní ne. Ale dobré. Když nikdo jiný nebyl, chtěly se chvíli vozit, zdarma tam, kam chtěly ony, a rozdávaly za to úsměvy. Jedna i něco trochu více. Pak jsem auto naboural a dívky už nebyly k dispozici. Jedeme dál.
Třicítka na krku. Co teď? Jezdil jsem na dětské tábory, doufal, že se sblížím s nějakou vedoucí. Houby. Všechny měly svůj fanklub a komunitu a seznam zájemců, kde jsem byl vždy až tak šestý sedmý v řadě. Pak jsem se začal hlásit na seznamovací dovolené. Tragici všeho věku a pohlaví. Mezi slepými jednooký králem. Tam jsem se seznámil. Pak se ukázalo, že je o osm let starší, má dvě děti, exmanžela, kterého nenávidí, a který si děti přebírá každý druhý týden. Po přistěhování jsem pochopil, co je to „vyřešená minulost“. Tehdy tvrdila, že ji vyřešenou má, ale já si to nemyslím. Ty nervy každý sudý týden. To předávání dětí. Ten vztek na to, že mají i rády tatínka a že se na něj těší. Bléééé. Děs to byl. Žádný z těch problémů nebyl můj, ale pokud chci ženu, tak mi nezbylo než paběrkovat a brát, co je z druhé ruky. Popojedeme.
Druhá, třetí, recyklované partnerky mi konečně ukázaly, co je to rodina, co je to láska, co jsou to emoce, co je to nestabilita vztahu a nekonečné vzrušení kolem triviálních věcí. Vrátím se večer z práce a zjistím, že celá rodina na mě čeká v parku, protože si zabouchli dveře a jediný, kdo má klíče, jsem já. Nikdy bych tomu nevěřil. Také jsem pochopil, že pokaždé, když se pokouším něco zlepšit a vymyslím řešení vleklých problémů jakéhokoliv typu, že jsem nenáviděn za to, že jsem věc vyřešil a už není na co si naříkat a budou se vyrábět maléry nové a ještě horší. Nevěřil bych tomu. Nevím, zda je to typické, ale je to má opakovaná zkušenost.
Co jsem nepochopil, že se všechny chtěly vždy vdát. Mít krásnou svatbu. Druhou. Třetí. Opatrně jsem nadhodil, že svatba je přece věc, kde se něco slíbí „v dobrém i zlém, ve zdraví i nemoci.“ Jak mohu toto uzavřít s někým, kdo už to jednou porušil. Já vím, že za to vždy může ten druhý a že jsou strašní, ale vybrala si ho ona, za vztah má spoluodpovědnost ona. A především, svatba je věc, která chrání toho, kdo nechodí do práce. Před tím, kdo do práce chodí. A já přece nechci nabízet odměnu za to, když se rozbije můj vztah. Nikdy netušíte, v co se kdo může změnit, stačí mrtvice, drogy, cokoliv. Být majetkově a finančně propojen s někým cizím, kdo vás může vydírat. I když ho teď máte moc rád, stejně nelze podepsat bianko šek s naivitou, že vždy bude dobře. Zvlášť když už jde z druhé strany o x-tý pokus a ani děti nevedly k tomu, aby se zkously nějaké pocity nebo nepříjemnosti. Já vím, že vztahy jsou složité, ale je to, jako bych dával své auto někomu, kdo před chvílí boural. A podepsal, že když ho rozbije, tak je to v pořádku. Asi jsem divný, všichni kolem se ženili jako blázni a ber kde ber, rozváděli a zase ženili. Když to jinak nejde a svatba je podmínka, tak svatba. Vždyť je to tak krásné.
No, to byl můj první náraz do reality. „Ty si mě nechceš vzít. A víš co, náš bezpečák z banky se na mě smál. A líbím se mu. A koukej se odstěhovat, když to s tebou nikam nevede“. X-tá firma, kde jsem dělal, už zase krachovala, hodil jsem zpátečku ohledně pořizování dětí, přestože jsme se na Pepíčka oba těšili, tak já řešil, co bude jíst a za co bude on i zbytek rodiny žít, a to byla chyba. „Nějak bude, neřeš to.“ říkala žena. Měl jsem jiný pohled, bylo po vztahu. Zpětně se ani nedivím. Svatba ne, Pepíček ne, šlo se k vrátnému, jenže ten zase do roka utekl, tak se to střídalo a stejně se Pepíček už nestihl. Ale bylo zaostřeno na lepší. Zpětně to vnímám jako vysvobození, tehdy jsem to vnímal jako těžkou prohru. Ano, měl jsem ji moc rád. Ano, rodinu, i když nebyla moje, jsem považoval za svou. Ano, někam jsem patřil. Nebo jsem si to aspoň myslel.
Tak dál. Čtyřicet let. Sem tam zajdu na seznamku, ale narážím tam na dámy, které snad spadly z měsíce. Žádný kompromis. „Pojď tancovat tam a tam. Umíš latinskoamerické tance?“ Jiná mě nutila chodit do tanečních pro pokročilé, další zase tancovala „country“. Všechny tancují. Mě to nebaví. Potit se v líbivých hadrech. A na ty kroky jsem levej jak šavle. A stejně se mi z celé sešlosti vždy líbila jedna dvě neobletovanější. Už otec mi kdysi říkal, že s tím budu mít problém, že se mi líbí typy, co se líbí všem. Měl pravdu.
Čtyřicet šest let. Uvědomil jsem si, že už naprosto nemám co ztratit. Manželka zákazníka se podruhé rozvádí. Nemá ani vindru. On je milionář, ona do práce chodit nebude. Ale strašně mě obdivuje a chce rodinu postaru jako před sto lety. Pro mě ideál, zaplatím za to celoživotní úspory, zachráním ji, připadám si jako princ. Jakmile se přistěhovala do domu, hned čekáme první dítě. Skvělé. Mám hezkou, oddanou, málomluvnou ženu. Sice se jí nelíbí moje kuchyňská linka, můj dům, mé hadry, všechno je ostuda a příštích deset let místo abych si udělal dílnu, tak neustále řeším ji a ji a ji. Ale máme dvě děti a jsem šťasten, že jsem to stihl. Překvapilo mě, co všechno stát po člověku chce, když se mu narodí dítě. Neustále nějaké „dostavte se“ a neustále vás nějaké instituce nahánějí, k něčemu nutí, za něco platíte a svoboda je úplně pryč. Ale děti za to stojí, jsou úžasné a jsem za ně rád. Popojedeme.
Bum a je tu rozchod. Chodí s nějakým ze sousedů „když já ho mám ráda“. „Měl jsi se mnou jet na dovolenou“. Já naivka si myslel, že stačí je jen zaplatit, ať je spokojená a utratí se méně, když tam nebudu trpět s nimi. Připadal jsem si jako ten z filmu „Pumpař od Zlaté podkovy“, co udělal milé pomyšlení a ona mu pak utekla s jejím právníkem, který stál proti němu a kompletně fungovali všichni kolem za jeho prostředky. No nic, děti nejsou zadarmo, rodina není zadarmo, zachraňovat krásku v nesnázích je problematická činnost, mohl jsem to čekat. Neříkám, že je špatná, rozumím jí. Mě nikdy nikdo nechtěl. Mám jen pracovat a podlézat a dělat pomyšlení, ale na tom, jak mi je, co chci, kdo jsem a jak žiju, na tom nezáleželo nikdy nikomu. Tak zcela logicky ani této „mé“ ženě. Vtipné byly její výčitky po deseti letech vztahu, kdy mi čtyři hodiny nadávala za domnělé křivdy. Když jsem se jí zeptal, zda by si nechtěla zase poslechnout, co k tomu mám já, tak nechtěla a odešla.
Takže jsem zase sám. Mám dvě děti, víc dokázat nešlo. Mám pár kamarádů, co se mnou na ty seznamky v různých životních etapách také jezdili a také měli podobné problémy. Většina z nich zkusila dívku či ženu za partnerku maximálně jednou a narazili. Léčili se z toho od dvou let u jednoho až po desetiletí u druhého, a žijí sami. Děti nemají a mít nebudou. Já děti mám. Jsem riskér a děti jsem vždy chtěl. Ale i tak si myslím, že je to fakt jen pro odvážné a odolné.
Doba rodině, dětem a párování prostě nepřeje. Nejde to. Fakt jsem se snažil. Ale v první vlně jsem neměl absolutně šanci a to nejsem žádnej hnusák. Jsem vysoký, štíhlý, snad myslící, s dobrou prací. Když jsem jedné jako odpověď na inzerát z recese poslal fotografii svého polorozpadlého domku před rekonstrukcí, tak mi přišla krátká odpověď „Já taková nejsem.“ Ale jaká je? Co nabízí kromě sebe? To jsem nepochopil a nedozvěděl jsem se to.
Bez žen děti nejdou. Ale nyní po padesátce mi kleslo libido, což se také nikde člověk nedočte, všude jen články, jak nejlepší je to před důchodem a v důchodu. Nesmysly samozřejmě. O těchto tématech jsou všude jen strašné lži, až se hory zelenají. Nechápu to, proč to kdo dělá, vytáhnout vždy něco, co je půl procenta populace, a vydávat to za většinovou pravdu. To je fuk, aspoň já jsem napsal pravdivý text, vím, že si s ním mohu tak akorát vytřít kuchyni. Aspoň jsem si zavzpomínal na Šárku, když nic jiného. Jen jsem chtěl říct, že jinde bych těch dětí měl fakt sedm, tady jsem měl dvě a jen tak tak, a ještě jsem musel riskovat jako pes a jít do vztahů, u kterých bylo jasné, že budou nestabilní.
To není, že bych já dělal chyby. To je společnost. Co nabízí, jak funguje, jak přistupuje k rodině, vztahům, spojenectví. I k té svatbě. Já tam nenašel nic, ani jen minimální přínos, co by svatba dávala mně. Jakoukoliv garanci. Jen rizika a tresty. Nasadit člověku ohlávku jak oslíkovi a pak už bude jen táhnout. No to je jedno.
V jiné společnosti, kde by se vyžadovalo „v dobrém i zlém a ve stáří i nemoci“, tak bych s tím neměl sebemenší problém. Ale pokud stačí jakýkoliv rozmar a je po všem, pak ať se na mě nikdo nezlobí. Má poslední žena mi v rámci výčitek vynadala, že si stejně myslela, že si ji nakonec vezmu, přitom jsem to uvedl jako jasnou věc na začátku s tím „ber nebo nech být“. Dávám dům, dávám peníze, dávám vše, co jsem budoval, když jsi ty byla s jinými muži. Nechci zneužít tvé situace, je to tvoje volba, pokud máš lepšího, jsi za ním. Pokud ne, slibuji, že do práce deset let nemusíš. A ty slib, že budeme mít děti. Domluva, spokojenost. A najednou šel kolem někdo lepší a je po všem. Tak to tady funguje.
Pak do toho samozřejmě spousta lidí nejde a pak je málo dětí. Já jsem rád, že jsem ty své vůbec stihl. A jak to máte vy?
