Článek
Grónsko, rozlehlý arktický ostrov s přibližně 56 000 obyvateli a formálně autonomní část Dánského království, se v posledních letech znovu dostává do hledáčku světových velmocí. Klimatická změna otevírá nové námořní trasy, odhaluje surovinové bohatství a posiluje význam arktické bezpečnosti. V této mozaice se Grónsko stává klíčovým geopolitickým uzlem.
Spojené státy zde mají dlouhodobě vojenskou přítomnost, především leteckou základnu Pituffik Space Base, důležitou pro sledování vesmíru i obranné systémy. Zároveň v roce 2019 prezident Donald Trump otevřeně navrhl koupi Grónska, což Dánsko i grónská vláda odmítly jako „absurdní“. V lednu 2026 však exprezident znovu rozvířil diskusi, když označil vojenskou akci za „možnost, která se nedá vyloučit, pokud půjde o národní bezpečnost“.
Hypotetická invaze: rychlá dominance, ale za jakou cenu?
Představme si, že by Spojené státy skutečně přistoupily k jednostranné vojenské akci. S využitím námořních sil, letectva a speciálních jednotek by během několika dní dokázaly ovládnout klíčovou infrastrukturu, jako jsou letiště, přístavy, komunikační uzly. Grónsko samo nemá armádu a spoléhá na obranu zajišťovanou Dánskem v rámci NATO.
Právě zde by však začala eskalace s nedozírnými důsledky. Vojenská akce proti grónskému území by znamenala přímý útok na dánskou svrchovanost a zároveň na území členského státu Severoatlantické aliance. Tím by Spojené státy porušily samotný základní princip NATO, tedy kolektivní obranu podle článku 5.
Dánsko a NATO: v pasti alianční logiky
Reakce Dánska by pravděpodobně byla okamžitě diplomatická, s důrazem na mezinárodní právo a právní kroky u OSN. Možnosti přímé vojenské obrany by byly omezené: Dánské ozbrojené síly nedosahují velikosti ani kapacit, které by mohly reálně vzdorovat americké operaci. Odpověď by tedy ležela především na bedrech ostatních členských států NATO.
A právě zde narážíme na paradox: členský stát aliance napadne jiného člena. Aliance, která po desetiletí stavěla na principu „jeden za všechny, všichni za jednoho“, by se ocitla v existenční krizi. Měla by NATO povinnost bránit Dánsko proti USA? Nebo by došlo ke kolapsu jednoty, tichému přijetí statusu quo a de facto zániku kredibility aliance?
Geopolitický otřes: právní, diplomatický i mocenský
Taková situace by představovala bezprecedentní otřes v globální bezpečnostní architektuře. Spojené státy by čelily:
- Izolaci na mezinárodním poli,
- sankcím od EU a dalších států,
- rozsáhlým žalobám za porušení mezinárodního práva,
- a možná i odchodu některých členů NATO, kteří by ztratili důvěru ve spolehlivost bezpečnostních záruk.
Dlouhodobým důsledkem by byla fragmentace Západu. Evropa by hledala nové bezpečnostní rámce, možná orientované více autonomně nebo směrem k regionálním strukturám. Rusko a Čína by získaly silný argument o „pokrytectví Západu“ a zcela novou příležitost k posílení vlivu v Arktidě a euroasijském prostoru.
Je tento scénář vůbec možný?
Vojenská invaze Grónska zůstává krajní a vysoce nepravděpodobnou možností. Spojené státy si velmi dobře uvědomují, jaké by takový krok měl důsledky nejen právní a diplomatické, ale i strategické. Analytici se shodují, že reálnější je scénář nátlaku skrze diplomacii, ekonomické nástroje a rozšiřování vojenské přítomnosti v rámci stávajících dohod.
Nicméně v době, kdy se mezinárodní normy zpochybňují a geopolitické soupeření zintenzivňuje, nelze žádný scénář zcela vyloučit. Právě proto je užitečné o podobných hypotetických situacích otevřeně uvažovat a být na ně připraven.
Závěr: Lekce z Arktidy
Fikce o vojenském převzetí Grónska není jen politickým cvičením. Je to test odolnosti našich institucí, silných slov a zaručených pravidel. Ukazuje, že i mezi spojenci mohou vznikat trhliny a že bezpečnost není nikdy samozřejmostí. Grónsko tak symbolizuje mnohem víc než jen ostrov na okraji mapy: je lakmusovým papírkem stavu světového řádu.
