Článek
Tchaj-wan, pouhých 160 kilometrů od pobřeží Číny, se stal nejžhavějším geopolitickým bodem současnosti. Tento ostrov není jen územní otázkou čínského nacionalismu, ale především technologickým centrem světa. Společnost TSMC zde vyrábí více než 90 % nejmodernějších čipů a komponentů, které jsou klíčové pro smartphony, auta, zbraně, servery i umělou inteligenci. Bez Tchaj-wanu, by se dnešní svět doslova zastavil.
USA i Čína to dobře vědí. Zatímco Spojené státy usilují o přenesení výroby čipů na své území, Peking chce z Tchaj-wanu učinit součást „jednotné Číny“, částečně kvůli ideologii, ale hlavně kvůli čipové dominanci. Kontrola nad ostrovem by Číně poskytla bezprecedentní ekonomickou a technologickou výhodu.
V posledních měsících došlo k dramatickému nárůstu napětí. Čína pravidelně vysílá své stíhačky a lodě do blízkosti Tchaj-wanu, provádí simulace blokády a narušuje vzdušný prostor. Odborníci upozorňují, že rozdíl mezi „cvičením“ a reálnou válkou se stále víc stírá. To zkracuje dobu varování a zvyšuje riziko, že k vojenskému střetu dojde náhle, bez možnosti diplomatického vyřešení.
Spojené státy na to reagují bezprecedentním zbrojním balíčkem pro Tchaj-wan, největším v historii, v hodnotě 11 miliard dolarů, a to včetně 82 odpalovacích zařízení HIMARS a 420 raket ATACMS, které mohou zasáhnout cíle hluboko na čínském území. Cílem je odstrašit Peking a zároveň posílit schopnost Tchaj-wanu, bránit se do příjezdu spojenců.
Nečekaný moment přineslo prohlášení japonské premiérky Sanae Takaiči, která označila potenciální čínský útok na Tchaj-wan za „existenční hrozbu“ pro Japonsko. Podle japonského práva by to umožnilo použití síly v rámci kolektivní sebeobrany, tedy přímé vojenské zapojení po boku Spojených států.
Důvody jsou jasné. Zhruba 80 % japonského dovozu proudí námořními trasami kolem Tchaj-wanu. Jakákoli čínská blokáda by okamžitě ohrozila ekonomiku i zásobování Japonska. Tokio tak poprvé od konce druhé světové války vážně zvažuje vojenský zásah v zahraničí.
Tchaj-wan se stal symbolem boje mezi autokracií a demokracií, mezi technologickou kontrolou a svobodou. Konflikt, který byl ještě před pár lety považován za nepravděpodobný, se dnes zdá být otázkou „kdy“, nikoliv „jestli“. Každý krok jedné strany je vnímán jako eskalace. A v prostředí plném zbraní, hrdosti a strategických zájmů může i malá chyba vést k nevratnému.
Budoucnost Tchaj-wanu tak není jen otázkou jednoho ostrova, ale kormidlem budoucího světového řádu.
