Článek
Když Jurij Andropov vycítil, že se blíží jeho poslední hodinka, neváhal, a nechal si zavolat Michaila Gorbačova, aby se mu vyzpovídal, protože člověku se přece jen lehčeji odchází na onen svět, když se vyzpovídá.
„Vykonal jsem pro naši zemi, i pro stranu mnoho dobrého,“ začal Jurij Andropov svou zpověď, když se u něj Michail Gorbačov uvelebil, „ale kdybych měl uvážit teď, když se přiblížila moje poslední hodinka, co se mi nejvíce povedlo, čím jsem nejvíce přispěl k prospěchu naší země, našeho impéria, pak je to srpnová invaze do Československa.
Poslouchej dobře, soudruhu, řeknu ti to, co věděl jen soudruh Brežněv, se kterým se již brzy setkám.
Celé to byl můj nápad, celé to bylo moje dílo!
Potřebovali jsme do Československa dostat svoji armádu, ale jak to udělat?
To nejde, přijet do cizí, byť spřátelené země, jen tak s tanky a tlupou věčně opilých a věčně hladových vojaků!
To si můžou dovolit Američané, ale my ne, protože jsme komunisté a naše země je socialistická!
A tak mě to napadlo s tím pražským jarem!
Víš, já rád poslouchám vážnou hudbu a Pražské jako miluji!
Tak jsem se rozhodl, že si taky udělám pražské jaro!
Začalo tím, že jsme v lednu 1968 dosadili do funkce generálního tajemníka KSČ Dubčeka. Komunistu jako jsi ty, nebo já, ale komunistu neschopného a měkkého, hezky poddajného, ale přitom stále věrně oddaného velké ideji komunismu. Nebyl to přímo náš člověk, kterého bychom si v ČSSR vydržovali, ale o to šlo!
Šlo o to, že jiná, klíčová místa si podrželi naši lidé.
A tak začalo to slavné pražské jaro, období domnělého tání. Všichni ti jeho představitelé, všichni ti reformátoři byli komunisté. To bylo důležité, že všechna rozhodnutí dělali komunisté, že strana, kterou ovládali naši lidé, nepustila svoji moc, že ji stále pevně třímala ve svých pařátech.
Lidé se svobodně nadechli a to je to, co jsme potřebovali.
Kde je svoboda, tam je i rozvrat, tam je i kontrarevoluce.
A kontrarevoluce, to je živá voda na náš ruský a komunistický mlýn!
Kontrarevoluce nám posloužila dobře v Maďarsku a posloužila nám dobře i v Československu!
Celou dobu jsme to měli pod kontrolou a čekali jen na srpen, abychom mohli provést invazi. Na srpen proto, že už je to na konci léta, po kterém přichází podzim a pak zima, a v zimě se protestuje hůř než v létě.
A pak už to šlo podle osvědčeného scénáře. Záminku jsme měli, stačilo už jen uspořádat fiktivní vojenské cvičení, aby naše vojenská technika byla připravená.
Co si přát víc?
A pak jsme to spustili, naši lidé se zaktivizovali, všechno šlo jako po másle, soudruhu.
Ti českoslovenští představitelé, které jsme unesli do Moskvy, ti byli všichni komunisté. A jiní komunisté zatím pracovali v náš prospěch. Ti, které československý lid považoval za své vůdce, kapitulovali bez odporu, protože to byli komunisti., a jiné, nekomunistické vůdce, kteří by se nám vzepřeli, Čechoslováci neměli a ani nemohli mít, protože jsme jim to nedovolili.
A bylo vymalováno, měli jsme to v kabeli!
Měli jsme svoji armádu přímo u hranic s NATO, které jsme tak obklíčili, na které jsme mohli kdykoliv zaútočit v prvním sledu s československou armádou!
Byl jsem na to právem pyšný a to je snad můj jediný hřích, tato pýcha, protože my, komunisté musíme být vždy skromní.
Odpouštíš mi tento můj hřích pýchy, soudruhu?“
Jurij Andropov se podíval prosebně na Michaila Gorbačova a ten mu odpustil: „Odpouštím ti tvůj hřích pýchy, soudruhu!“
A tak Jurij Andropov, strůjce pražského jara a 21. srpna 1968 odešel za soudruhem Brežněv s klidným svědomím, že se ve svém životě nedopustil ničeho špatného…
