Článek
Bára se po letech vrátila do Brodu, rodného městečka, odkud se kdysi, ještě jako malá, náhle odstěhovala někam úplně jinam.
Městečko se změnilo, přibyla v něm nová pěkná parkoviště, přibyly i nové pěkné obchody, především velmi podařený Lidl, ale Báře to štěstí nepřineslo. Bloumala ulicemi jako tělo bez duše a vrážela do lidí, kteří ji náhodou potkávali. A tak vrazila i do muže, jenž, který právě nesl právě plato domácích vajíček, aby je prodal na místním trhu a kterému se v městečku říkalo Ptáčník.
„Promiňte, nechtěla jsem do vás vrazit, ani vám rozbít vajíčka. Ani nevíte, jak je mi teď trapně,“ omlouvala se Bára, když viděla spoušť, kterou způsobila.
„Nic se neděje, slepičky mi snesou jiný, opravdu, jsou to dobré nosnice, krmím je nasekanými kopřivami,“ bagatelizoval Ptáčník škodu, kterou mu způsobila Bára.
„A to oblečení vám taky operu. Na valše, našla jsem ji na půdě, je tam spousta věcí, které mi připomínají minulost,“ vyhrkla Bára a při těch slovech, zejména pak při zmínce o minulosti se zimničně zachvěla.
Ptáčník si toho dobře všiml.
Přestal si ze svého oblečení utírat rozbitá vejce a pozorně se zadíval na Báru.
„Neviděla jste mě?“ zeptal se příjemně hlubokým hlasem. „Neviděla jste mě, a proto do mě vrazila, rozbila mi všechna čerstvá domácí vajíčka, která jsem nesl prodat na trh?“
„Ano, neviděla jsem vás. Jinak bych do vás nevrazila. Nebylo to naschvál, přísahám,“ vzlykla Bára.
Ptáčník si utřel ruce o svoje kraťasy, o tu jejich část, která zůstala čistá, neušpiněná od rozbitých vajíček a položil je na Bářiny ramena.
„Něco vám je. Nějaké trauma z dětství, protože já ho mám taky, můj otec byl despota a násilník, jak už to bývá. Nejspíše jste tady, ještě jako dítě, žila. A teď jste se sem, bůhví proč vrátila a něco hledáte. A to něco, co hledáte, je klíč k minulosti. Je to tak?“ zeptal se Ptáčník.
„Hledám vosy,“ odpověděla po chvilce Bára a podívala se Ptáčníkovi přímo do očí.
„Vosy? Hledáte vosy? Opravdické vosy?“ zeptal se Ptáčník a taky se podíval Báře do očí, měla je temně zelené.
„Ano, vosy. Hledám opravdické vosy,“ přikývla Bára. „Žila jsem kdysi v tomto městečku. Jako dítě. A pak mne poštípaly vosy. Našly jsme, my děti, co jsme spolu kamarádily, vosí hnízdo. Všichni od něho utekli pryč, ale já do něho praštila rukou. Vosy mě tehdy pobodaly a já se, aby se mi děti nesmály, protože jsem měla opuchlý obličej, odstěhovala z města, přemluvila jsem rodiče, abychom odtud okamžitě odešli někam jinam.“
„Ano, děti dokážou být nemilosrdné. Mně se zase smály děti kvůli ptákům, kvůli tomu, že jsem je chytal a vybíral jejich hnízda, protože doma na mě čekala jen otcova krutost,“ řekl Ptáčník. „Slepice jsou vlastně taky ptáci.“
„A proto jsem se vrátila. Abych našla svoji minulost. A proto taky hledám vosy. Aby mě pobodaly jako tenkrát. Jenom tak se vyrovnám s minulostí. Poradila mi to jedna spisovatelka,“ řekla Bára.
„Tučková?“ vyzvídal Ptáčník.
„Ano, myslím, že tak jmenovala,“ přikývla Bára a pokrčila rameny. „Ale žádné vosy nemůžu najít. Jako by všechny zmizely.“
„Ano, poslední roky je to s vosami bídné, těžko na ně narazit v běžném životě,“ řekl Ptáčník a sevřel Báře ramena. „Jedno vosí hnízdo mám doma. Na půdě. Už je větší než lidská hlava. Vysadil je tam ještě otec, abychom nechodili na půdu, neměl to rád, když se chodili po půdě. A nejen tam, mstil se lidem, dával vosí hnízda všude možně. Jestli chcete, můžete ho shodit holýma rukama jako tenkrát.“
Bára se opět zachvěla, ale tentokrát horečnatým vzrušením.
„Vy máte vosy?“ vyhrkla.
„Ano, mám. Bydlím kousek odtud, za pět minut tam budeme. Chcete jít ke mně domů?“
„Ano, chci. Kde to je? Kde jsou ty vosy?“ nemohla se Bára dočkat.
„Pojďte, chytím vás za ruku a dovedu vás až na půdu, rovnou k vosám,“ chytil Ptáčník Báru za ruku a vedl ji rovnou k sobě domů.
„Zase uvidím vosy, zase ucítím jejich žihadla, jako tenkrát, jako tenkrát!“ drmolila Bára, zatímco se blížili k Ptáčníkovu domovu, kde zatím nic netušící vosy bzučely ve svém hnízdě, které bylo opravdu už větší než lidská hlava, byla to obrovská koule.
Takové koule se už opravdu nevidí. Dřív jich bývalo hodně a pak najednou zmizeli. Stejně jako tetřevi. Tetřevům prý vadí hluk, ale co může vadit takovým vosám?
Jejich čas, zdá se, už nadobro pominul…
