Článek
Jezdím na dovolenou last minute do Egypta, kam taky jinam, vždyť je to za pár šupů.
Nejsem, díkybohu, ožebračený důchodce, abych musel jezdit na dovolenou do Dubaje, ještě bych tam mohl potkat Babišovu ex a to opravdu brzy po ránu nechcete.
V Egyptě se mi, kromě all-inclusive, i když toho piva by vždycky mohlo být víc a ne takové břečky, nejvíc líbí bezcílné toulání po plážích, ještě než vyjde Slunce. To jsou pláže absolutně prázdné, protože všichni Češi ještě vyspávají svoji opici a Rusáci ještě chlastají. Člověk je sám se sebou, moře omývá pevninu, tak nějak to určitě vypadalo v první den při stvoření světa (nebo druhý den, už přesně nevím).
A tak tomu bylo i onoho rána.
Vykradl jsem se tiše ještě před úsvitem z resortu a šupajdil si to hezky, jen tak v žabkách, trenýrkách a nátělníku k moři.
Páni, jak mi tam bylo dobře!
Hlavu jsem měl úplně čistou, jako kdybych jel někde u Plzně směrem na Rozvadov dvě stě padesát po dálnici, ale s tím rozdílem, že jsem nemusel nic platit za benzín. Moře na mě působilo natolik mystickým dojmem, že jsem si před ním poklekl, protože právě z něho kdysi vzešel život (jako první stvořil bůh totiž vodní živočichy, i člověk měl žábry, o které ovšem přišel po svém vyhnání z ráje, aby plně okusil zemskou tíži, která ho váže k rodný hroudě).
„To je nádhera, ty vole!“ plesala moje duše.
A jako na zavolanou opravdu z moře něco vylezlo!
Něco živýho, protože se to hejbalo!
Byla to mořská želva!
Vopravdická želva!
Když jsem ji ale uviděl, vtrhlo do mé duše cosi děsivého, cosi, co nedovedu popsat, něco, co úplně změnilo moji náladu, vrhlo ji hluboko pod bod mrazu. Při pohledu na tu líně kráčející želvu se mne zmocnila strašlivá deprese.
„Ty vole, já zdechnu, a tady ta želva, pitomá a blbá želva se bude koupat v moři dalších sto, nebo kolik roků, zatímco já budu prdět do hlíny!“ uvědomil jsem si, co mě čeká.
Já už tady nebudu a ta želva, co šla právě kolem mě, tady ještě bude!
Hleděl jsem na ten její blbej, nechutně želví ksicht a ta depka, co jsem ji chytil, se vmžiku změnila na nenávist, prudkou, surovou, bestiální a především brutální nenávist, jo, byl to pěkný brutus.
„Ty mrcho!“ kopl jsem do želvy, pak ještě jednou a ještě jednou, tedy celkem třikrát. „Však počkej, já to tak nenechám!“
Doběhl jsem k želvě, která ležela na zádech, popadl ji, zabalil do nátělníku a běžel zpátky do resortu. Tam jsem se zamkl na svém pokoji, vytáhl z kufru vystřelovák a vyryl ji do krunýře: „Láďa“
Tak se totiž jmenuji. Láďa. Tak mi říkají chlapi v práci, tak mi říkaly i všechny moje přítelkyně, teď už bývalé, protože ženské jsou potvory od přírody, však to víte sami nejlíp, jen z vás vysávaj peníze, vo nic jinýho jim nejde.
Když bylo moje slavné dílo hotové, sfoukl jsem to za deset minut, mrskl jsem želvu do tašky a běžel s ní zpátky k moři. Pláže byly pořád ještě prázdné a tak mě nikdo neopruzoval, nevejral na mě tak blbě, jak to uměj v Egyptě jen Slováci, když jim my, Češi u švédských stolů všechno sežereme. Vytáhl jsem želvu z tašky a hodil ji daleko do moře, když se házelo na základce granátem, byl jsem vždy mezi nejlepšími, protože mám v ruce pořádnej švih.
To mi stačilo, abych se uklidnil.
Budu jednou pod drnem, to je jistý, před tím neuteču, nebo se před tím můžu zachránit jen tak, že se sám uchlastám a nebudu čekat v domově důchodců, až si pro mě zubatá přijde.
Ale ta želva s mým jménem na svém krunýři bude brázdit moře další stovky let, jo, stovky let bude dál připomínat moji existenci, řekněte, kdo z vás to má, jméno svý věčný napsaný na krunýři prastarý želvy…!?
Nikdo, jenom já!
Já, Láďa, ne Claudius!
