Článek
Kvetl šeřík a Praha se topila v znovunabyté svobodě, vždyť do ní už přiletěla česká vláda v čele s agentem NKVD Zdeňkem Fierlingerem. Sovětští osvoboditelé si sotva stačili oprášit své uniformy, ale malý Václav Klaus se už s nimi stihl spřátelit na věčné časy a nikdy jinak. Aby taky ne, když povaha malého Václava Klause byla stejně tak přátelská a srdečná jako povaha sovětských osvoboditelů a především pak jejich velitelů.
I mezi nimi si našel Václav Klaus spoustu přátel na celý život. A nebyli to jen obyčejní plukovníci, ale i třeba generálové. Ovšem ani prostými sovětskými vojáky malý Václav Klaus nepohrdl, i s nimi se kamarádil, vždyť s prostými sovětskými vojáky se užila spousta legrace.
Jednou nechali prostí vojáci malého Václava Klause vystřelit z kulometu, jindy ho povozili v tanku a mnohokrát si ho vysadili na svá ramena a vesele s ním poskakovali, a taky ho nechávali, aby jim balil cigarety, Václav Klaus si dodnes pamatuje tu nezaměnitelnou vůni machorky.
Nejednou přinesl Václav Klaus domů hodinky, a když se ho udivení rodiče ptali, kde je zase vzal, vždy na to hrdě odpověděl: „Ty hodinky mi dali na památku moji sovětští přátelé, naši osvoboditelé!“
Těch hodinek bylo tolik, že si Klausovi mohli otevřít hodinářství, ale krom toho sovětští osvoboditelé naučili malého Václava Klause docela obstojně zahrát na harmoniku Kaťušu, Kalinu a taky Svatou válku.
Malý Václav Klaus si toho přátelství a lásky, kterou k němu chovali sovětští osvoboditelé, velmi považoval, žádného malého chlapce v celé Praze neměli rádi tak jak jeho. A protože byl slušně vychovaný, chtěl našim osvoboditelům jejich lásku nějak oplatit.
Jednoho nádherného večera, kdy už na obloze začaly probleskovat májové hvězdy, se malý Václav Klaus vydal rovnou na velitelství Smerše.
„To je přece Vašík! Náš Vašík!“ vítali malého Václava Klause na velitelství Smerše její řadoví příslušníci.
Malý Václav Klaus šel z ruky do ruky, jak se s ním chtěl každý pomazlit. Ale na mazlení nebyl tentokrát čas.
„Chci mluvit s velitelem!“ řekl malý Václav Klaus rázně.
„Hned ti ho zavoláme, Vašíku!“ odpověděli mu a opravdu zavolali velitele.
„Vítám tě, Vašíku!“ pozdravil malého Václava Klause velitel Smerše, a pak se, když ho políbil na obě tváře, zeptal, „chceš zase nějaké hodinky?“
„Ne, tentokrát nesu něco já vám,“ řekl malý Václav Klaus a podával veliteli Smerše složený list papíru, „tady, prosím.“
„Co je to?“ zeptal se velitel Smerše.
„To je seznam všech ruských migrantů, kteří bydlí na Vinohradech. Sám jsem vypátral, ptal jsem se na ně domovníků a domovnic v každém domě. Jeden bydlí dokonce v našem domě, toho jsem napsal hned na první místo,“ vysvětlil malý Václav Klaus, co je to za papír.
„Ty molodec! Hned na ty adresy pošlu naše chlapce!“ zavýskl radostí velitel Smerše, vzal malého Václava Klause a radostí ho několikrát vyhodil do výše a zase chytil.
„To máte jako dárek ode mě, že jste přijeli devátého května,“ řekl malý Václav Klaus, když už stál na zemi.
„Počkej, Vašíku. Něco ti za to, za ten tvůj dárek musím dát. Tu máš, vezmi si na památku moji mauserovku, zastřelil jsem jí nejmíň sto špiónů!“ dal velitel Smerše malému Václavu Klausovi svoji mauserovku i s dřevěným pouzdrem.
Je to ta mauserovka, kterou má Václav Klaus vystavenou na čestném místě ve svém Institutu, hned vedle Puškinovy medaile. Za odměnu si na ni může sáhnout jen Turek a už nikdo jiný, takovou má ta mauserovka pro Václava Klause cenu…
