Článek
Nikdo!
Vůbec nikdo si na ni nepamatuje, ani jeden jediný člověk lhostejno, jakého pohlaví!
Už je to, přiznávám, velmi frustrující, ptát se a nedostávat kýženou odpověď.
Na Pavla Rotha se někteří lidé ještě matně pamatují.
Když jsem se jich na něho zeptal, sice se museli dlouze zamyslet, ale pak přece jen přikývli a řekli: „Pavel Roth? Máte pravdu, něco mi to jméno říká! Myslím, že bydlel kousek odtud, vypadal jako slušný člověk.“
Ale na Alici Hálovou si nikdo, ale vůbec nikdo nepamatuje, všichni na ni zapomenuli!
„Zpívala písničku Bratříčku můj. Tuto píseň hráli občas v rádiu, hlavně na Hvězdě!“ snažím se připomenout lidem Alici Hálovou.
Ale odpovědí je mi jen kroucení hlavou.
„Ne, nezlobte se. Nikoho takového jsem neznal. A pokud znal, tak už jsem na tu, ženu, na tu Alici, či jak se jmenuje, nadobro zapomněl,“ omlouvají se mi lidé, že si nevzpomínají na Alici Hálovou.
Je mi z toho smutno.
„Copak si na Alici Hálovou opravdu nikdo nepamatuje? Copak může někdo tak snadno zapomenout na člověka, který se v osmdesátých létech minulého století občas objevil i v televizi?“ nechce se mi tomu věřit.
Ale je to tak.
Alice Hálová je skutečně zapomenutou tváří normalizačního popu.
A co já?
Já opravdu nevím, jak dlouho to ještě vydržím, takto se bezvýsledně vyptávat na nějakou ženskou.
Už asi moc dlouho ne.
Dávám tomu ještě tak maximálně měsíc.
Pak se na to vykašlu a odjedu zešílet někam do divočiny, asi na Šumavu, už delší čas nejsem na tom s nervy zrovna nejlíp a to marné a beznadějné pátraní mým chatrným nervům nepřidává.
Ano, tak to udělám.
Odjedu do divočiny.
Zešílet.
Nadobro.
