Článek
Naproti mne sedí u sklenice piva Ladislav Jakl, náš přední pravicový aktivista, konzervativní radikál a především moudrý člověk, na jehož tváři se zračí mnohé životní zkušenosti s právě takovými sklenicemi piva, které má před sebou.
„Jako křen!“ pochválí pivo, které si vaří sám v podnikovém minipivovaru, který se nachází v suterénu IVK a zeptá se, „kde jsme to skončili?“
„U toho, jakou máte radost, že to v Německu konečně prasklo stejně jako v září a říjnu 1989,“ připomenu p. Jaklovi, kde jsme to skončili.
„Ano, máme u nás v IVK obrovskou radost,“ přikývl Ladislav Jakl a pokračoval, „když vyhrálo AfD volby, radovali jsme se. Když potom zrušili v Německu veřejnoprávní média, která hlásala levičáckou propagandu, radovali jsme, protože bylo na světě zase o něco víc svobody.
Když vyházeli příslušníky tajných služeb, kteří označili AfD za krajně pravicovou stranu, a nahradili je svými, poctivými lidmi, kteří se už nezakecají, radovali jsme. Když začali vyhazovat ze škol levičáky, kteří odmítali učit pravdu, kterou určila AfD, radovali jsme se, protože bylo zase v tý naší Evropě víc svobody.
Když začali působit občanské hlídky, které měly upozorňovat příslušné orgány na levičáky, radovali jsme, protože zase bylo víc svobody.
Když levičáci zmizeli nakonec úplně, radovali jsme, protože o tom, o světě bez levičáků snil Václav Klaus už jako zaměstnanec Prognostického ústavu, protože jen ve světě bez levičáků může existovat skutečná svoboda, ve světě bez levičáků a bez Havla, samozřejmě.
Když všichni levičáci zmizeli a nebylo už koho se zbavovat, přišli si nakonec i pro Václava Klause, aby mu nabídli čestné předsednictví AfD a taky, aby se ho zeptali, zda mohou po něm pojmenovat medaili udělovanou za občanskou bdělost, která by se udělala lidem, již ve svém okolí objeví ještě nějakého zakukleného levičáka a oznámí to úřadům.
A to byla naše radost největší, protože to byla ta nejlepší satisfakce za všechny ty roky našeho pronásledování levičáky, za všechny ty jejich represe, kdy nás nechávali v zimě mrznout, abychom nemohli produkovat pravicové myšlenky.
Na svobodu, které jsme se konečně dočkali po takřka čtyřiceti letech!“
Ladislav Jakl zvedne sklenici piva, která je už opět plná a jedním douškem ji vypije, jako by to nebylo pivo, ale byla to melta, i když melta to samozřejmě není, protože melta nemá zpravidla pěnovou čepici…
