Článek
Dlouho jsem neměl žádné nepřátele, na které bych mohl být právem hrdý, protože hrdost není pýcha. Lidé, kteří mne nenáviděli, většinou zcela bezdůvodně, jen proto, že že už neměli koho nenávidět, byli tak nicotní a zoufale bezvýznamní, že jsem se musel za ně až sám před sebou stydět.
„Bože, jací zoufalci a ubožáci mne nenávidí!“ žasl jsem, kdykoliv mi někdo z nich dal najevo svoji nenávist, duse se u toho hnusem z nich a hlavně pak ze sebe samotného. „Bože, to mě nemůže nenávidět někdo mnohem ušlechtilejší a inteligentnější?“
Můj život byl kvůli tomu peklem, v němž jsem skřípal zuby a nevýslovně trpěl. Prosil jsem Boha o slitování a Bůh se nade mnou smiloval.
„Chceš, aby tě nenáviděli ti nejušlechtilejší a nejpoctivější lidé? Chceš, aby tě nenáviděli lidé, nad jejichž zbožnost a moudrost není?“ zeptal se mne Bůh, zjeviv se mi v podobě oslepujícího světla.
„Ano, chci, Bože! Toužím po tom!“ vydechl jsem, pln naděje, že se mé utrpení skončí, že mne Bůh vysvobodí z mého pekla.
„Pak tě tedy učiním Kristem, který přišel podruhé na pozemský svět! Proto tě ze všech nejvíc budou nenávidět moudří a zbožní lidé, neboť to, co považují za svoji moudrost, je zřídlem nevědomosti a to, co vystavují na odiv jako svoji zbožnost, je semeništěm těch nejohavnějších hříchů!
Proto tě budou nenávidět ještě víc, než milují sebe sama, pro svoji nevědomost a proto, že jsi Kristus, který nemá jediného hříchu!“ slíbil mi Bůh a svůj slib splnil.
Není teď dobrého a zbožného člověka, ať muže či ženy, který by mne ke mne necítil nenávist, protože jsem Kristus, který přišel podruhé na tento svět, aby z toho, co tito moudří a zbožní lidé vidí, nezůstal kámen na kameni…
