Článek
Samozřejmě bych chtěl jako každý, plus mínus střízlivý člověk, psát a referovat jen o pozitivních jevech v naší společnosti, chtěl bych, aby články, které napíšu, byly prosté jakékoliv nenávisti a nerozdělovaly ještě víc náš už tak dost rozdělený národ.
Chtěl bych, aby každý, kdo si moje články přečte, protože umí číst, cítil v sobě nikoliv rozhořčení a hněv, byť spravedlivý, ale naopak příjemně hřejivý pocit vyplývající z toho, že naše země je tím nejlepším místem pro život na této planetě a náš národ nejlepším národem rovněž na celé planetě.
Dlouho se mi ovšem k napsání článku, který by vyvolával jen kladné emoce, nenaskytla žádná příležitost, tak dlouho, až jsem ztratil naději, že se mi podaří napsat takových článek, v němž bych referoval o něčem pozitivním, aniž bych musel lhát, protože lhát pochopitelně nechci.
To už ale neplatí. Teď už konečně můžu napsat článek o něčem pozitivním a nelhat u toho. A dokonce můžu napsat článek o tom nejpozitivnějším, co může existovat, totiž můžu napsat článek o dobrém člověku, ač příslušníkovi našeho národa!
Tento dobrý člověk se jmenuje Jiří Doležel. A to, že je dobrý člověk, poznáte hned na první pohled. I já jsem to poznal, když jsem ho poprvé spatřil. Oděný do vatovaného kabátu, který měl přepásaný koženým opaskem, nezapřel v sobě bývalého lampasáka, tedy příslušníka elity národa.
Kráčel právě po ulici s hrubým režným pytlem, do něhož házel zdechliny převážně koček, přejetých autem. Taková zdechlina ležící na chodníku či na cestě je věru velmi nevábná věc, i když třeba takový Jaromír Nohavica složí i o zdechlině nádhernou píseň, já viděl zdechlinu, na cestě ležela atd..
A Jiří Doležel nedělá nic jiného než to, že tyto nevábné a už z principu odporné zdechliny z veřejného prostoru odstraňuje, neboť je čímsi jako rasem, tedy pohodným neboli antouškem.
To mne velmi zaujalo.
Přistoupil jsem proto k němu a zeptal se ho: „A co potom, prosím vás, s těmi zdechlinami děláte?“
„To ti nemůžu prozradit,“ odpověděl mi pan Jiří Doležel a upřel na mě své pomněnkově modré oči, v nichž se zračila veškerá moudrost našich předků, tedy onen zdravý selský rozum.
„Velmi by mne to zajímalo, co s nimi potom děláte, až si je přinesete domů,“ řekl jsem a vytáhl z peněženky tisícovku našich poctivých českých korun.
Jiří Doležel si bankovku vzal a potom, když ji pečlivě složil a strčil si ji složenou do levého ucha, odpověděl: „Opravdu ti to nemůžu říct, Trčálku, jinak bych byl zrádce a převlékač kabátů.“
Odpověď tohoto dobrého člověka mě vskutku nadchla.
„Někteří zradili, jiní převlékli kabát. A někteří zradili i převlékli kabát. Ale vy, dobrý člověče, jste nezradil, ani nepřevlékl kabát, proto teď sbíráte zdechliny!“ ocenil jsem věrnost pravdě, kterou takto projevuje pan Jiří Doležel.
Ten přikývl a pak se sehnul pro kočku, u níž jsme právě stáli. Holýma rukama, stejně jako v listopadu 1989, ji nacpal do svého pytle, který byl narván k prasknutí. Neměl jsem odvahu tento pytel potěžkat, ale jistě musel být tuze těžký, protože když si jej pan Jiří Doležel hodil na svůj, jinak vždy rovný hřbet, nápadně se pod tímto pytlem prohnul.
Co s těmi zdechlinami Jiří Doležel doma dělá, netuším. Ale vím zcela jistě, že je to dobrý člověk. A teď to víte i vy. A už s tím nic neděláte, protože potkat dnes dobrého člověka, to je jako píchnout do vosího hnízda, které jeho obyvatelky prozíravě opustily ještě před válkou na Ukrajině, taky z toho máte dobrý pocit a zároveň se vám nic zlého nestane.
