Článek
Včera jsem se z nezávislých médií, konkrétně z televize Xavera Veselého, dozvěděl, že ideolog KSČ Fojtík je po smrti.
Kdysi začátkem osmdesátých let jsem s. Fojtíka potkal na Matějské pouti, na kterou chodil kvůli tomu, že se Výstaviště tehdy jmenovalo Park kultury a oddechu Julia Fučíka, což byl tak trochu protimluv, ale tehdy byla spousta věcí tak trochu protimluvem.
Dal jsem se s. Fojtíkem do přátelské řeči, stáli jsme zrovna u horské dráhy, od jejíž pokladny se táhla dlouhá fronta natěšených lidí až kamsi za obzor.
Bavili jsme se o všem možném asi půlhodiny.
Najednou mi s. Fojtík položil ruku na rameno a řekl: „Můžu být k tobě upřímný, soudruhu?“
„Můžeš být ke mně upřímný, soudruhu,“ přikývl jsem.
„Víš, soudruhu,“ řekl s. Fojtík a rozmáchl se kolem sebe rukou, „pravda je taková, že nebýt tady těch kolotočů a všelijakých atrakcí, tak se nám ten náš socialismus už dávno zhroutí. To je jediná věc, která nás ještě drží u moci a při životě, kolotoče a pouťové atrakce.“
To mi tehdy, na počátku osmdesátých let řekl ideolog KSČ Fojtík, který je po smrti, ale vznešená idea komunismu, jíž tak věrně sloužil, je věčně živá!
