Článek
Mám rád zimu.
Hlavně, když napadne metr sněhu, což není vůbec žádná vzácnost, sto čísel sněhu napadne aspoň desetkrát za zimu. Když napadne metr sněhu, je všude kolem náramné bílo a hned se mám na co dívat. Na zasněžené stromy, na zasněžené domy a taky na zasněžená auta. I lyžaři a smowboardisti jsou rádi, když napadne metr sněhu, protože mají na čem lyžovat, respektive jezdit.
Mám rád zimu.
Ale ještě raději mám jaro. Proto mi vůbec nevadí, když sníh roztaje a místo něj je najednou všude kolem suchá stará tráva, která příjemně šustí, když se jí prodíráte, abyste dosáhli cíle své cesty, ať už je ten jakýkoliv, ať jdete jen na docela obyčejný nákup do hytlermarketu, nebo má vaše pouť mnohem hlubší duchovní podtext.
Jaro tak pro mě nedělají vlaštovky, ale stará suchá tráva. Když se objeví, vím, že je jaro je tady a že nadešly nejužitečnější dny mého pozemského života. Nikdy jindy, ani při žních, nejsem tak užitečný jako právě na jaře, když je všude kolem suchá tráva, která skýtá lidem netušené možnosti seberealizace.
A já se seberealizuji. Jdu do obchodu a koupím si sirky.
„To už je zase jaro, že jdete vypalovat starou trávu?“ ptá se mě prodavačka, protože si do obchodu chodím kupovat sirky každé jaro.
„Ano, už je zase jaro,“ přikývnu.
„Máte recht, jenom nám ta tráva dělá ostudu ve světě. A taky se tím ničí opiziční škůdci,“ dá mi za pravdu prodavačka.
Vezmu sirky a jdu. Mám před sebou nejkrásnější týdny v celém roce, ani Velikonoce, kdy všechno vstává z mrtvých, nejsou tak krásné.
Naopak, až se na Velikonoce všechno zase zazelená, zmocní se mne nevyslovitelný smutek.
„Jaro je pryč! Skončilo se!“ vím, když vidím, jak se na černých spáleništích objevují první křehounké zelené výhonky nové trávy.
Ale smutek netrvá dlouho, vždyť už to nepotrvá ani rok a poběžím si zase do obchodu pro sirky, abych opět spálil to, co už je navěky mrtvé, očistil od toho svět i naše životy…
