Článek
Když dáte v rámci nějakého mírně zvráceného laboratorního experimentu potkana či krysu do nádoby válcovitého tvaru, tedy s kruhovým půdorysem, zaručeně se vám do týdne v takovéto nádobě zblázní, pomate na všech svých smyslech, zešílí, stane se bezduchou potkaní či krysí troskou, upřeně bez hnutí hledící celé dny, týdny a roky před sebe do absolutního prázdna.
To dobře věděl kníže Takeši, významný podnikatel a ještě významnější politik, když si stavěl svoji novou rezidenci, svůj nový, teoreticky zcela nedobytný hrad, jenž měl odolat i útoku dronů, kteréhožto se takto významný politik mohl samozřejmě plným právem obávat.
„Rozhodně musí být můj hrad vystavěn z kruhových věží!“ naléhal kníže Takeši na projektanta, jehož pověřil vyhotovením stavebních plánů svého hradu.
„Udělám vše, co bude v mých silách, abyste byl spokojen, pane kníže!“ slíbil projektant a svůj slib splnil, nový hrad knížete Takešiho se skutečně skládal jen ze samých kruhových věží, přesně jak si přál kníže Takeši.
Místo, kde tento hrad vyrostl, bylo ovšem již dříve samo o sobě dosti ponuré. Nacházelo se na konci ulice a místní se mu vyhýbali širokým obloukem, neboť na něm pociťovali silnou nevolnost, jak fyzickou, tak duševní. Jedna stará pověst říkala, že se kdysi na tomto místě nalézalo velké mrchoviště, na které vozili svou kořist rasové z celé Prahy a že kdysi bývalo v Praze mršin!
Hrad knížete Takešiho tuto ponurost jen zvýraznil. Jeho stín zlověstně halil do svého temného hávu každou rostlinku ve svém dosahu, takže není divu, že kolem hradu nic nerostlo, nebyl tam jediný kousek zeleně, který by osvěžil lidské oko na něm spočinuvší.
Ale přihodilo se mi jednou, že jsem byl nucen tímto místem a kolem tohoto hradu projít, protože se mi nenabízela žádná jiná alternativa a věc, kvůli které jsem kamsi kvapil, byla zcela neodkladná a spěchala, nemohl jsem si dovolit ztratit příliš času, tím, že bych šel nějakou oklikou.
Musel jsem tedy projít kolem hradu knížete Takešiho, kolem všech těch pochmurných věží, tyčících se k nebi jako nějaká torza silážních věží. Zhluboka jsem se proto nadechl a rozběhl, abych měl to nezdravé místo co nejdříve za sebou. Ale právě v nejtemnějším stínu, který vrhala nejzlověstněji se tvářící věž, jsem musel zastavit, protože mé ucho zaslechlo zoufalé volání o pomoc a to volání vycházelo přímo z této věže!
Zastavil jsem tedy a ke svému údivu spatřil ve zdi věže malé zamřížované okénko, v němž se tísnily dva lidské obličeje.
„Pomozte, nám! Knížete Takeši nás uvěznil v této hladomorně, abychom mu neutekli z jeho volební kandidátky před vládní odpovědností!“ žadonili ty lidské bytosti, ve kterých jsem hned poznal vyhlášené experty Rajchla a Šichtařovou.
„Nemohu vám nijak pomoci. Nemůžu měnit složení volebních kandidátek knížete Takešiho! Mám holé ruce a zeď vašeho vězení je přespříliš silná, abych měl chuť rozbít ji vlastní hlavou,“ pokrčil jsem rameny.
„Dejte nám aspoň najíst! Kníže Takeši nás krmí jen jednou denně zbytky ze sněmovní závodní jídelny,“ žadonili Rajchl a Šichtařová.
„Tu máte! Jezte!“ hodil jsem nešťastným vězňům kus tvrdé koblihy, kterou jsem našel v kapse, bůhví, jak dlouho jsem ji tam nosil, byla jako kámen.
Nešťastníci se na koblihu vrhli jako vlci, kterými se v tom krutém Takešiho vězení nejspíše i stali, inu, jak praví staré korejsko-japonské přísloví, hlad je ten nejlepší kuchař, protože všude dobře, u koryta nejlíp!
