Článek
Nevkládal jsem do nového papeže příliš nadějí, i když naděje umírá, jak známo, poslední, kdežto krysy opouštějí potápějící se loď vždy jako první.
„Nevěřím, že to bude ten, kdo má přijít, jak je psáno, jak nám bylo zjeveno ústy proroků i samotným Kristem,“ prohlašoval jsem zcela otevřeně před volbou dalšího z mnoha bezvýznamných mužů, kteří se, trůníce na truhlici zlata ve Vatikánu, prohlašují, bůhví proč prohlašují za Kristova náměstka.
A moje víra, respektive nevíra, se potvrdila.
Uplynulo kolik dní od toho, kdy se jakýsi samozvanec navlékl do bílého šatstva, aby od té chvíle o něm nebylo ani vidu, ani slechu.
Každý den, hned jak vstanu, vyhlížím, zda se na obzoru neobjeví zaprášený muž v roztrhaných šatech, obutý do mnohokrát spravovaných opánků, doprovázený bandou stejně zarostlých a otrhaných chlapů.
Ale vyhlížím marně toho, kdo sám sebe prohlašuje z nejposlednějšího z posledních, kdo ochraptělým hlasem pořád dokola vyřvává: „Blíží se konec věků, čiňte pokání!“
To by byl skutečný Kristův náměstek. Ne nějaký uhlazený senior, který se navléká do bílého, vždy vypraného a čistého hábitu, který nemluví o ničem jiném než o Boží lásce, která je však ve skutečnosti láskou ďáblovou.
Skutečný papež, skutečný Kristův zástupce nikdy nemluví o Boží lásce, ale jen o Božím hněvu, který spálí vše hříšné a zkažené, jak o něm mluvili ti, kteří viděli Krista na vlastní oči, ti, kteří ho následovali, hlásajíce, stejně jako On, pravdu o nadcházejícím konci světa.
Takového papeže, skutečného Svatého Otce jsem ještě nespatřil, a nějaký metrosexuál z Vatikánu jím není a ani nemůže být.
A proto slyšte, co vám pravím: „Ten, který má přijít, aby nám dal znamení druhého Kristova příchodu, ještě nepřišel!“
