Článek
Mobilizace není sranda.
Měla přijít už před lety, když jsme si do čela státu zvolili komunistického rozvědčíka, protože nám agent StB nebyl dost dobrý.
Ale jak nám mohl být agent StB dobrý, když předtím seděli na Hradě, i se svými pomocníky, dva agenti KGB z Prognostického ústavu?
A Havel?
Havel to byla jen loutka cizích mocností, to vám řekne každý důchodce, kterého Fijala o všechno okradl.
Ale teď jsme se mobilizace dočkali.
Je válka.
Však už bylo na čase, každému už lezl Západ krkem, byl nejvyšší čas zničit tu dekadentní žumpu plnou zvráceností.
Každý týden jsou povolovány celé ročníky mužů do zbraně, aby bránili naši vlast tím, že budou bojovat proti Západu, který nás skoro čtyřicet let okupoval.
I já mám už přichystáno svoje mobilizační zavazadlo.
Je v něm zejména teplé spodní prádlo (nezdá se, ale noci na italské frontě dokážou být pořád chladné, aspoň podle toho, co se píše na sociálních sítích) a taky plátno na onuce v tom kufru mám.
„1985, 1984,1983,“ hlásí ve státní televizi, státním rozhlase a ve všech státních médiích (ostatně všechna média jsou dnes už díkybohu státní), stále starší a starší ročníky (ti mladí dnes fakt už nic nevydrží), které byly nově mobilizovány.
Už jen pár dní a přijdeme už na řadu i my, kteří se sice blížíme už k šedesátce, ale a jsme stále fyzicky a psychicky způsobilí k tomu, abychom bojovali, protože jsme muži a jako takoví podléháme branné povinnosti.
Pokud se dobře pamatuji, byli i římští legionáři muži a řečtí bojovníci byli taky muži. Rovněž Turci, kteří padli v roce 1683 (na což upomíná erb Schwarzenbergů) u Vídně, byli Turci, nenašla se mezi nimi ani jedna jediná žena.
Máme to my, muži, prostě těžké. Věčně jsme mobilizováni, věčně se ocitáme ve válečné vřavě, jsme mobilizováni a vrženi do válečného šílenství, jehož jsme hybnou silou, protože bez nás, mužů, by se války těžko vedly, to si přiznejme.
A za pár dní budu mobilizován i já.
Popadnu svůj mobilizační kufřík a poběžím na určené místo.
Leda by válka mezitím skončila.
Ale ona neskončí, vždyť trvá teprve tři roky, nebo tak nějak, zrovna se bojuje na Piavě.
„Proč by měla končit právě teď, když mám být konečně mobilizovaný?“ ptám se.
„Už aby ti to přišlo, táto! To čekání je fakt příšerný!“ doufá i manželka, že budu co nejdřív mobilizovaný, nemá to te´d se mnou vůbec lehké.
No, nějak už těch pár dní přečkám a pak se mi změní život, vstoupí do něho válka a já vstoupím do války.
Co víc si může muž přát?
Už nic!
