Článek
Lidé se mě často na besedách, pořádaných v Institutu Václava Klause partou pravicových konzervativních nadšenců pro výtvarné umění, zvědavě ptají: „Můžete nám říct, co vás nejvíce fascinovalo na Milanu Knížákovi?“
A já jim samozřejmě na to upřímně odpovím: „Na Milanu Knížakovi mě fascinovala nejvíce jeho skromnost. Ač jedním z největším umělců, byl nadobyčej skromným člověkem.
,Jaký já jsem nejlepší umělec? Jakpak jsem já ovlivnil českou společnost i české umění? Jaký jsem já profesor?‘ mávl vždy skromně rukou, když přišla řeč na to, že největší umělec a řeč při našich setkáních na to přišla pokaždé.“
O skromnosti Milana Knížáka opravdu nejde nemluvit. Jeho skromnost byla až omračující. Člověk si vedle Milana Knížáka, připadal jako skutečný titán, připadal si jako Michelangelo, ač byl naprostý neumětel. Natolik dokázal Milan Knížák v přátelském rozhovoru, snížit své zásluhy, význam svůj a svého díla, aniž by to působilo strojeným a násilným, těžko uvěřitelným dojmem.
Ani Švabinský, ani Mánes, třebaže to jsou skuteční mistři, nebyli tak skromní, jak skromný byl Milan Knížák, bez něhož by bylo české výtvarné umění jen lokální výstavou malůvek žáků místní základní umělecké školy ve vestibulu městského úřadu v nějakém bezvýznamném zapadákově.
Ale občas se mě lidé na těchto besedách, pořádaných v Institutu Václava Klaus lidé zeptají přímo a bez obalu, jak se sluší na inteligentní a humanitně vzdělané lidi: „A co se vám od Milana Knížáka nejvíc líbí? Jaké jeho dílo vás nejvíce oslovilo?“
I na to odpovím: „Jednoznačně Slovanská epopej. Nad tento monumentální Knížákův cyklus dvaceti obrazů shrnující dějiny slovanských národů už nic není!“
Po mé odpovědi se rozhostí nábožné ticho, které by bylo hříchem rušit a tak už do konce besedy nepromluvím, protože nad Knížákovu Slovanskou epopej opravdu už nic není, ani Picasso, ani David Černý, natož Dalí…
