Článek
Vidím to, jako by to bylo dnes.
Píše se rok 1996 po Kristu a v americké Atlantě na tamní vodní ploše bojuje zuřivě smečka chlapů v kánoích o další olympijské zlato, které je ze všeho zlata, co se skrývá v bezpečných sejfech nebo v útrobách Matky Země, zlatem suverénně nejcennějším.
Mužské paže kmitají a rozrážejí vzduch vybičované touhou po zlatě, pádla nelítostně probodávají vodní hladinu, která je dějištěm této krvavé bitvy na život a na smrt, v níž nikdo nikomu nic nedaruje.
Cíl se blíží závratnou rychlostí a mužů v kánoích se již zcela zmocňuje neskrývané šílenství zlaté horečky.
Po olympijském zlatě touží každý z těchto odvážných mužů, kteří se probili až do finále, ještě víc než po ženě, ale získat ho může jen jeden z nich!
Obličeje olympioniků jsou potažené grimasou vojáků běžících na zteč nepřátelského zákopu, pádlo je zbraň, bez které nelze dosáhnout vítězství, proto jej muži tak pevně svírají ve svých dlaních.
Posledních padesát metrů olympijského závodu rychlostních kanoistů na pět set metrů v Atlantě!
Do čela se nezadržitelně dere muž v českém reprezentačním dresu, který brutálním finišem masakruje své soupeře.
„Je to tam! Mám zlato!“ projíždí tento muž cílem a zvedá vítězoslavně ruku nad hlavu. „Jo! Je to tam!“
Ano, tento muž s blonďatými vlasy a šátkem posetým umrlčími lebkami se zkříženými hnáty je vítězem olympijského závodu rychlostních kanoistů, ano, tento muž získal pro Českou republiku další zlatou olympijskou medaili.
Stejné umrlčí hlavy měli na svých vojenských čepicích i příslušníci nacistických SS.
Stejnou umrlčí hlavu měl na své čepici příslušník SS a pozdější agent StB Kurt Werner Tutter, když velel jednotce SS „Josef“ při vypálení Ploštiny.
A stejné umrlčí hlavy, jako měli na svých čepicích příslušníci SS, kteří vypálili Ploštinu, měl na svém šátku i Martin Doktor, sportovní ředitel ČOV, když v Atlantě 1996 získal pro Českou republiku dvě zlaté medaile a tak se nesmazatelně zapsal do dějin českého olympijského hnutí, do něhož politika nepatří ani za nic…
