Článek
Mám jednoho známého v Uherském Hradišti. Tento známý mi dnes poslal řetězový e-mail, který mne velmi potěšil a který je aktuální právě teď, kdy nám náš slavný prezident zase udělal mezinárodní ostudu, když napadl Mezinárodní olympijský výbor za to, že striktně trval na dodržení Olympijské charty (na rozdíl od našeho pana prezidenta, který si v nedodržování Ústavy přímo libuje).
Tento řetězový e-mail je natolik pěkný a povzbuzující už jen proto, že odhaluje skutečnou povahu našeho slavného prezidenta, že považuji takřka za svoji velkou vlasteneckou povinnost vás slovo od slova s obsahem tohoto řetězového e-mailu důvěrně seznámit.
„U nás, v Uherském Hradišti, si my, naši lidi, dobře uvědomujeme, že politika do sportu absolutně nepatří!“ píše mi známý a pokračuje, „proto nás velmi pobouřilo prohlášení rozvědčíka na Hradě (jehož jsme my, naši lidi, absolutně nevolili), ve kterém napadá Mezinárodní olympijský výbor za to, že zabránil tomu, aby se politika do sportu tahala, a to tím nejnechutnějším způsobem!
Když sledujeme olympiádu v České televizi, tak chceme vidět sport a ne tváře nějakých padlých Ukrajinců, kteří napadli Rusko!
Co je nám do nich?
Chtěli bojovat, tak bojovali, a když padli, jejich věc, ne naše, neměli bojovat!
Proto my, všichni naši lidi, tady v Uherském Hradišti stojíme pevně za rozhodnutím Mezinárodního olympijského výboru a kategoricky prohlašujeme, že si olympiádu v České televizi žádnou politikou, žádnými politickými gesty a žádnou adorací padlých vojáků rozvracet nedáme, protože chceme mír, ne válku!
Sami si ovšem uvědomujeme, že jen takové kategorické odsouzení nestačí, že je potřeba udělat něco víc. Něco, čím bychom dokázali, že nejsme jako oni, kteří prohráli volby, že my politiku do sportu tahat nehodláme, že je pod naši úroveň zbaběle zneužívat největší sportovní svátek k takovým odporným politickým demonstracím.
Přemýšleli jsme tedy, jak to udělat, až jeden z nás, našich lidí, povoláním učitel, na to přišel.
‚Uctíme památku ruských sportovců, kteří se kvůli nesmyslnému zákazu nemohou účastnit olympiády!‘ navrhl tento pan učitel. ‚Kdyby ruští sportovci podporovali válku, tak by se do ní přihlásili a už by v ní bojovali. Ale protože se do války nepřihlásili, ba právě naopak, chtějí startovat na olympiádě, tak to znamená, že válku nepodporují, což se o mrtvých ukrajinských sportovcích nedá říct ani v nejmenším!‘
A tak jsme my, naši lidi, u nás v Uherském Hradišti z vlastních prostředků vybudovali symbolický hřbitov ruských sportovců, kteří se nemohli zúčastnit olympiády. Každý ruský sportovec, kterému byla zakázána účast na olympiádě, má u nás v Uherském Hradišti velký náhrobek z té nejušlechtilejší žuly.
Na tomto náhrobku je jeho podobizna, datum narození a letopočet 2024 nebo 2026, podle toho, zda se nemohl účastnit letní či zimní olympiády. Slavnostního otevření našeho symbolického hřbitova se zúčastnila i vládní delegace ve složení Okamura, Rajchl, Majerová, Foldyna, Ševčík a Macinka, přičemž pan Okamura držel dojemný, zhruba dvanáctihodinový proslov, bylo to moc pěkné.
Scházíme se teď, my, naši lidé, na tomto hřbitově každý den. Zapalujeme se slzami v očích svíčky u hrobů ruských sportovců, držíme za ně tryznu a nezapomínáme ani na hodinu nenávisti vůči komunistickému rozvědčíkovi na Hradě, jenž takto bestiálně pošlapal a zneuctil památku ruských sportovců, kteří se nemohli účastnit olympiády.
Určitě se k nám, do Uherského Hradiště, přijeď na náš hřbitov podívat, svíčku si můžeš koupit u vchodu, jeden kus, kvůli Fialově inflaci, za tisícovku, bude se ti to líbit!“
Nevím jak vy, ale já se určitě na tento hřbitov do Uherského Hradiště vypravím, abych mohl taky zapálit svíčku u hrobů ruských sportovců, kteří nemohli startovat na olympiádě, protože politika do sportu opravdu nepatří, zapamatuj si to jednou provždy, ty komunistický rozvědčíku, a nekaž nám olympiádu!
