Článek
Jsme vesničané, protože bydlíme na vesnici, a když někdo bydlí na vesnici, tak je vesničan, s tím se holt nedá nic dělat. Ale to neznamená, že náš kulturní život není bohatý, že je chudý, nebo dokonce žádný. I my, jako vesničané, máme bezprostřední kontakt s kulturou, a to dokonce živou kulturou, byť se se živou kulturou nestýkáme každý den jako lidé, kteří žijí ve městě.
Ale ani tak si nemáme, co se týče kulturního vyžití, na co stěžovat. Třikrát až čtyřikrát do roka k nám zajíždí kočovný soubor Národního divadla, který pokaždé sehraje v našem kulturáku nějakou divadelní hru v podání našich předních hereček a herců, protože v Národním, ve Zlaté kapličce, by chtěl hrát každý diletant, je to jeho největším snem a co potom opravdoví herci, skuteční mistři svého komediantského umění!
Není to žádné tajemství, a tak to řeknu na plnou hubu, na komedianty z Národního divadla se vždy těšíme. Strakonický dudák, Paličova dcera, Každý něco pro vlast, Lucerna, Maryša, Naši furianti, Slepý mládenec, to jsou divadelní kusy, které nás vždy spolehlivě nadchnou, po kterých vždy komediantům aplaudujeme a dáme jim místo květin vždy něco na zub, většinou domácí vajíčka, nebo někdy dokonce i husu, nějaký slabší kus, který se nehodí ani na chov, ani na šlechtění.
Jen jednou se stalo, že jsme je vypískali. To bylo, když hráli Hamleta. Sice v bravurním překladu prof. Hilského, ale téma incestu mezi Hamletem a jeho královskou matkou si naše srdce právem nezískalo, a tak jsme představení násilně přerušili už po prvním dějství a komedianti z Národního se protentokrát od nás pakovali s prázdným žaludkem, za toto si rozhodně žádná vajíčka, nebo dokonce husu, nezasloužili.
A máme i jednu veselou historku, které se vždy srdečně zasmějeme.
Tehdy u nás komedianti z Národního hráli Fucking and Shopping. Samotné představení proběhlo bez jakéhokoliv incidentu, po představení jsme komedianty za jejich výkony odměnili jako vždy domácími vajíčky. Komedianti si v klidu sbalili své saky paky a kočovali zase o dům dál, jak to mají ve zvyku.
Za hodinu, co zmizeli z naší obce, začal najednou chalupník Bárta burcovat své sousedy.
„Lidi, nemůžu se dopočítat slepic, jedna mi chybí!“ křičel, jako by ho na nože bral.
„Jistě ji ukradli komedianti a už ji škubou!“ vykřikla stará Vojnarka a davová psychóza byla na světě.
Dobře půlka vesnice naskákala do aut a vydala se stíhat komedianty z Národního, aby vrátili ukradenou slepici, ať už živou, nebo mrtvou. Ti nejrychlejší dostihli komedianty asi padesát kilometrů za naší vesnicí, zrovna se chystali najet na dálnici. Ale to naši už nedovolili, protože je zastavili vlastními auty.
„Navalte zpátky Bártovu slepici!“ obořili jsme se na komedianty.
„Jakou slepici?“ hráli to na nás komedianti, že o žádné slepici nic nevědí.
„Co jste šlohli Bártovi!“ řekli jsme jim.
„To bude asi nějaký omyl!“ dělali se komedianti, že o ničem nevědí.
„Tak se po ní podíváme sami!“ vrhli jsme na tu jejich dodávku, ve které se mačkali i s kulisami a začali v ní hledat ukradenou slepici.
Ale nehledali jsme ani deset minut, když k nám dorazil i chalupník Bárta na svém BMW, ale motocyklu.
„Nechte toho, nechte toho!“ křičel na nás, ještě ani nestačil pořádné slézt z motorky, sundat si přilbu a rozepnout si svoji koženou kombinézu až po pás, protože to bylo v létě a hic byl jak blázen.
„Co se děje?“ zeptali jsme se ho.
„Nic neukradli. Slepice se našla. Sedí, potvora jedna, v kůlně na vajíčkách,“ vysvětlil nám chalupník Bárta, že komedianti z Národního divadla slepici neukradli.
To se ví, že jsme se komediantům omluvili a ti naši omluvu přijali. Dokonce byli dojatí, protože jinde je dokonce občas ženou vidlemi, a nakonec nám přislíbili, že k nám zase určitě přijedou s nějakým pěkným divadlem. Vždy, když si u nás někdo na tuto veselou historku vzpomene, musíme se tomu smát, jak je ten komediantský život někdy legrační.
Jo, a Bártova slepice ta kuřata nakonec nevyseděla, protože dva týdny na to ji odnesla liška, zůstalo po ní jen spousta peří, a pak už nic.
