Článek
Petr Bezruč, slezský bard a do roku 1989 i majitel prosperujícího dolu, který odkoupil od světovládce Šalamouna Rothschilda, neskrýval svou radost, když se v bartovské harandě posadil za stůl a poručil si hořkého radegasta.
„Co tak zvesela?“ zeptal se ho starý Magdon, který přistoupil k jeho stolu se svým, už pátým sojovým latéčkem. „Smím si přisednout, pane poštmistr?“
„Samozřejmě, přisedněte,“ přikývl Petr Bezruč a sám starému Magdonovi odsunul židli, „právě se vracím od Kateřiny Konečné.“
„No, jo, Katka, ta za nás, mlčící většinu bojuje jako ďas!“ přikývl starý Magdon.
„Sdělila mi dobrou zprávu,“ usmál se básník Bezruč.
„Safra, safra, to je super! Skvělých zpráv není nikdy dost! Řekla vám, že na Ukrajině už bude brzy mír? Nebo že se KSČM sloučí se Stačilo!?“ chvěl se starý Magdon zvědavostí.
„To sice ne, ale i tak je ta zpráva dobrá,“ řekl Petr Bezruč a pokračoval, „řekla mi, že ta německá firma, co vyrábí v Kopřivnici elektrické kabely do aut, končí. Prostě šlus,kaput, propustí všechny naše lidi a odtáhne někam pryč.“
„Díkybohu!“ vyskočil starý Magdon radostí skoro až ke stropu. „Vždyť si tam našinec připadal jak na nucených pracích v Rajchu, jak ho ti anglosaští kapitalisti vykořisťovali. Nic lepšího naše lidi potkat nemohlo, vždyť tam otročili v otřesných podmínkách.
Já sám jsem tam vydržel jen dva týdny a pak pelášil, ještě ve zkušební době, odtud pryč, jako by mi koudel u zadku hořela!
Ale na každou svini se vaří voda!
Jen ať to Germáni prodají a táhnou pryč, lidem v našem kraji se jen uleví, vždyť by tam člověka z kůže sedřeli.
Ale my už nechceme dělat otroky!
A k čemu by nám, dělníkům, byly jazykové znalosti, řekněte sám, pane poštmistr?
Jen kdybychom se nechali vykořisťovat, tak budou spokojení, jen kdyby mohli hrabat!
Přesně, jak to píšete v těch svých básních!
Jen ať táhnou k čertu i s celou svojí fabrikou, obejdeme se i bez nich!“
Starý Magdon si odplivl a Petr Bezruč přikývl: „Teď už jen, aby od nás odtáhl i Volkswagen. A kdyby se od nás podařilo vystrnadit i hytlermarkety, bylo by u nás jako v ráji, to by moje básně už docela ztratily na své sociální naléhavosti.
Ale naplivat na moje básně, hlavně když se lidi budou mít líp!“
„Lidi se budou mít líp, nebojte. Už to říkali v televizi, že důležitý je generační smír, že to je hlavní priorita, že na to se teď musíme zaměřit. A já jdu už za rok do důchodu, a podle toho, co říkají, to vypadá, že zavedou třináctý důchod, aby byl generační smír.
Co víc si přát, pane poštmistr?“
„Víc už si přát nemůžeme. Nebo snad už jen čtrnáctý důchod,“ přikývl básník a jedním velkým lokem vyprázdnil svůj půllitr hořkého piva a prázdný jej postavil na stůl, u kterého byly čtyři židle z ohýbaného dřeva, toho dvě zcela neobsazené.
