Článek
Dnes ráno mne poslala moje žena za Okamurou, abych zjistil, jak se mu vede v jeho nové kanceláři. A taky abych mu donesl Savo, aby si mohl svoji kancelář důkladně vyčistit po Pekarové.
„Taky se podívej, kolik tam má oken!“ kladla mi na srdce.
„Proč, proboha?“ ptal jsem se ženy.
„To je takový karmický zákon, že čím víc oken, tím větší pravděpodobnost, že z nich vypadneš, třeba jako Masaryk,“ vysvětlila mi žena.
„Ale Masaryka dost možná vyhodili z okna jeho vlastní lidé, protože se nemohli už dívat na to, jak Masaryk selhal v únoru 1948 a dělá ostudu svému otci libtardovi,“ namítl jsem.
„No, právě! Jestli je tam těch oken hodně, tak musíme Okamuru varovat, aby si některá okna nechal zazdít, ideálně všechna až na jedno, aby se eliminovalo riziko vypadnutí,“ měla strach žena.
Vypravil jsem se teda za Okamurou, abych se podíval, jak se mu vede v jeho nové kanceláři, předal mu Savo a případně ho varoval, pokud by tam bylo příliš oken, aby nedopadl jako mladý Masaryk.
„Buďte zdráv, příteli!“ pozdravil jsem, vešed do kanceláře našeho třetího nejvyššího ústavního činitele.
„Panebože, už je to tady!“ vykřikl Okamura, když mne spatřil, a zbělal tak, že byste si jej mohli klidně splést se sochou Davida od legendárního italského sochaře, aby následně zezelenal tak, že byste si jej naopak mohli splést s grýndýlem.
„Co je vám? Jako byste spatřil strašidlo. Ale já nejsem strašidlo, já jsem váš volič!“ zvolal jsem.
„Můj volič?“ vydechl ztěžka Okamura.
„Ovšem váš volič. Vlastenec jako vy,“ přikývl jsem s úsměvem.
„Já myslel, že jste mne přišel očkovat. Toho se děsím, že mě přijdou očkovat a já se změním v dezoláta. Proto jsem si ze svého domu udělal pevnost, aby mne nemohli očkovat. V každé věži jsou zamaskované střílny na obranu proti očkování. Opravdu jste mne nepřišel očkovat?“ podíval se na mě Okamura nedůvěřivě.
„Ne, opravdu ne. Naopak, donesl jsem vám Savo, žena vám ho posílá. Tu máte,“ vytáhl jsem z tašky Savo, ale tak neobratně a nešikovně, že to skutečně vypadalo, jako bych vytahoval z tašky injekční stříkačku s nějakou vakcínou.
„Živého mě nedostanete!“ vykřikl Okamura a vyskočil z okna, které bylo otevřené, protože ještě pořád větral po Pekarové.
Přistoupil jsem k oknu a zase ho zavřel, už bylo zbytečné, aby se větralo, když pořád ještě netopíme levným ruským plynem jako na Slovensku…
