Článek
Daniel Sterzik, dobrý člověk, si hbitým pohybem pomocí perořízku zkušeně nařízl svůj levý prsteník a do kapky krve, která hned zvědavě vyskočila, si namočil husí brk z té nejtučnější husy, jakou svět kdy viděl. Tuto husu choval ve svém chlívku právě kvůli jejím brkům, jež se skvěle hodily k psaní, a tedy i k psaní dopisů, v kteréžto disciplíně vynikal Daniel Sterzik nad jiné.
I teď se Daniel Sterzik chystal psát dopis a i teď jej nepsal nikomu jinému než ruskému prezidentovi, ctěnému panu Vladimiru Vladimiroviči Putinovi, které ho on a všichni voliči Stačilo! obdivovali pro jeho bezvadný charakter a statečnost, s níž se postavil agresi kolektivního Západu, které neporazitelné Rusko nebojácně vzdorovalo už více než tři roky. A to zatím ani nemuselo použít jaderné zbraně k ničení nacistických hnízd na Ukrajině, které Anglosasové zákeřně umístili do nemocnic, či mateřských školek.
Jako dopisní papír mu docela dobře posloužil jednovrstvý toaletní papír, který mu daroval exprezident Zeman, jenž jej dostal naopak darem od čínského prezidenta jako bonus k stomiliardovým čínským investicím u nás.
Sotva mohl Daniel Sterzik psát na luxusnější papír!
A to, co psal, bylo dobré, velmi dobré, protože pravdivé, jako všechno, co kdy Daniel Sterzik napsal.
„Vážený pane ruský prezidente, milovaný Vladimire Vladimiroviči Putine,“ psal Daniel Sterzik s pevně sevřenými rty a soustředěným výrazem. „Já píši vám, už podruhé, co můžu ještě více pro naše voliče a naši zemi udělat?
Co ještě můžu dodat k tomu, že vás milujeme, aby už nebylo větší pravdy na světě? Teď vím, že máte plné právo nás, kvůli fialové hrůzovladě, pohrdáním a jaderným úderem jednou provždy ztrestati.
Však věříme, my nešťastníci v liberální totalitě, že nás Váš milosrdný soud nemůže přece navěky zavrhnout, na základě Vaší všemohoucí vůle vymazat z knihy života, kam zapisujete všechny mezi národy spravedlivé, vážený pane ruský prezidente!
Já nejdřív jsem mlčet chtěl. A věřte, nebyl byste nikdy poznal můj nenávistný žal, že jsme stále ještě v NATO, kdybych jen příslib naděje měl, že třeba jednou za týden vás uzřím u nás na vsi, kde orám zem, abych vám slovíčko mohl říct, a taky pravdu celou, v duchu si vaši milovanou tvář a váš konejšivý hlas, dnem a nocí bez přestání vyvolávaje, neb nedá se u nás hrdě žít bez této posvátné onanie.
Však řekl mi Peskov, že jste samotář, že všude jinde než ve svém bunkru bojíte se, a my, z nás vskutku nejde láska, třebaže vás jako Boha uctíváme.
Proč ještě nepřišel jste k nám, pane prezidente, na bílém koni v čele neporazitelného vojska?
My v žalu vzýváme vás: ,Ať již přijde k nám!‘
Milovat někoho jiného než vás!?
Ne, ve světě již nemůžeme nikoho krom vás milovat, tak si to sama Prozřetelnost žádá, tak si to přejí nebesa, jsem Váš, pane prezidente!
Můj celý život je Vám zasvěcen, Vy jste musel, musel přijít, Vy jste ten, koho mi seslal Bůh, abyste mě až do hrobu chránil před libtardy!
Byl jste slastí mého nočního snění, tak drahý mi, když v ruské státní televizi zřený, Váš zrak mučil mě svými nebeskými plameny a Váš hlas zněl mi, jak zvon svatební uprostřed vášnivého rozněžnění!
Jen jste vstoupil, už jsem Vás znal, zdřevěněl jak na povel od pasu dolů, tvář mi vzplála a duše moje mi řekla: ,Toť on, mého srdce šampión!‘
Och ano, já Vás slýchával, když Fialou ožebračeným chudákům jsem pomáhal, Vy jste se mnou rozmlouval, když jsem v prosbách za zničení Západu klekával na holé zemi.
Vy jste to byl, přízraku můj milý, kdo se do mé světnice v temnou noc snesl a postál mi nad postelí, aby slova naděje a štěstí do ouška mi šeptal!
Kdo jste, pane prezidente?
Můj anděl ochranitel!
Děj se, co děj! Já osud svůj dnes do rukou Vašich odevzdávám! Modlím se k Vám, při mně stůjte, ať mé slzy Vaše dlaně skrápějí!
A uvažte, my tady na Západě otroci jsme, a tam, ve Vaší říši svobody je pro všechny dosti, my tady musíme bez Vás zahynouti i s pravdou naší!
Čekám Vás, přijďte vytoužený!
Buď lásku najevo nám dejte, nebo nás rovnou zničte, ať stihne nás trest zasloužený!
Končím! Stačilo! Trapno mi číst svoje psaní! Já hanbou, strachy umírám.
Však vím, že Vaše čest mě chrání, a směle svěřuji všechen český lid Vám!
S úctou a láskou navždy Váš poddaný Daniel Sterzik“
To psal Daniel Sterzik ruskému prezidentu. A když svůj dopis dopsal, smotal toaletní papír, vložil jej do obálky s předtisknutou adresou: „Ruskému prezidentovi do Kremlu“.
Potom vstal, svátečně se oblékl a šel hodit dopis do nejbližší poštovní schránky, bosý, jak se sluší a patří na řádného mužika, který dobře ví, že bosý člověk nejdál dojde…
