Článek
Vím, že to nejde srovnávat.
Vím, že je to nejspíše za tzv. hranou.
Ale stejně jsem se tomu neubránil, i přesto mě to napadlo, když jsem viděl, jak se hroutí k zemi hořící budova č. 34 v areálu bývalého Svitu (říkám Svitu, protože Baťu jsem už nezažil).
Stál jsem v tu chvíli u Velkého Kina. Tedy v dostatečně bezpečné vzdálenosti, aby se mi nic nestalo, ale i tak, abych měl toto dílo zkázy před sebou jako na dlani a mohl tak o něm vyprávět dalším generacím, které už nebudou vědět, jak to ve Zlíně vypadalo před tímto požárem, respektive to budou vědět jen z vyprávění nás, starších a z archívních videí.
Každému, kdo sledoval, jak oheň stále víc a víc stravuje všechno to, co se v budově nachází, bylo jasné, že musí dojít ke zřícení, že lidské dílo, jakkoliv snad poctivě a fortelně zhotovené, nemá nejmenší šanci proti rozzuřenému ohnivému živlu, který řecký filosof Herakleitos povýšil, zjednodušeně řečeno, na základ všeho.
A pak to skutečně přišlo.
„Jako dvojčata 11. září!“ vykřikl jsem, když šla hořící budova k zemi.
A vzápětí se vylekaně rozhlédl kolem sebe, zda moje srovnání někoho nepohoršilo.
Ale lidé byli naštěstí zaměstnáni svými mobily, na které natáčeli fotogenické zhroucení budovy, takže nikdo mě nevnímal, neokřikl pro naprostou nevhodnost mého přirovnání.
Já mám mobil tlačítkový, bez kamery a tak nemám žádné video hořících zlínských dvojčat…
