Článek
Začátkem sedmdesátých let minulého století jsem pracoval v Tatře Příbor napřed jako vyučený soustružník, o něco později jako frézař.
Vzpomínám si, že nám v podnikové kantýně, vcelku solidně zásobované nealkoholickými nápoji (pod pultem se tu dal koupit, hlavně před Vánoci, i sifon) právě začátkem sedmdesátých let z rozhlasu po drátě bez přestání vyhrávala píseň Rot und Schwarz v podání Karla Gotta.
Naštěstí umím trochu německy, moje žena je totiž židovského původu, jejím vzdáleným příbuzným je Sigmund Freud, a tak jsem věděl, že se tato píseň česky jmenuje Rudý a černý.
Tak jsem to překládal i chlapům, když se mě ptali, jak se ta píseň jmenuje česky: „Rudý a černý, chlapi!“
V druhé polovině sedmdesátých let už tuto píseň v rozhlase po drátě přestali hrát a tak bych na ni skoro zapomněl, nebýt jedné události, která mi ji zase připomněla.
Tou událostí byl koncert Rolling Stones v Marrakéši, který jsem v roce 1982 navštívil i se svou ženou, tu velmi zaujal název této skupiny a proto si ji chtěla poslechnout na živo.
Koncert to nebyl relativně špatný až do chvíle, kdy Rolling Stones začali hrát píseň Paint it Black.
„To je přece Rot und schwarz!“ vykřikl jsem překvapeně, aniž by mě ovšem někdo slyšel, protože ti chlápci na pódiu dělali ohromný randál.
A od té chvíle byli pro mě Rolling Stones jen šumaři, kteří nesahají Karlu Gottovi ani po kotníky, protože v jeho podání neskutečně éterická píseň Rot und schwarz naprosto předčila lopotný originál v podání poněkud ukřičeného M. Jaggera.
A jak jsem si všiml, nebyl jsem tehdy zdaleka sám, kdo v roce 1982 odcházel z koncertu Rolling Stones v Marrakéši mírně rozladěn, velmi slušně řečeno…
