Článek
Lidi zlatí, to byste nevěřili, co je dnes všechno možné!
Právě se vracím z Hradu, a tak jdu kolem poslanecké sněmovny.
A jak, tak jdu kolem té poslanecké sněmovny, vidím skrz okno, že tam v jedné z těch kanceláří sedí náramně smutný chlapík.
„Toho chlápka něco trápí!“ je mi jasné, a tak jdu za ním do té sněmovny, protože pohled na smutné lidi ve mně probouzí náramný zájem.
„Dobrý den,“ pozdraví mě ten chlápek, když vejdu do jeho kanceláře a dál si drží hlavu v dlaních.
„Vás něco trápí, že je to tak?“ jdu rovnou k věci.
„Jak by mě něco netrápilo!?“ povzdechne si ten chlápek a začne mi vykládat, co ho trápí, „manželka tvrdí, že jim dlužím osm set tisíc na výživném pro našich sedm dětí, přitom u toho posledního jsem si nebyl jistý, zda jsem jeho otcem.
Ale to není pravda!
Já ji výživné poslal.
V českých korunách!
Jenže manželka chce to výživné ve zlatě, že prý cena zlata pořád roset a nějaké blbé koruny v hotovosti ji nezajímají.
Ale kde mám to zlato vzít?
Copak jsem nějaký prospektor?
Já jsem jen předseda rozpočtového výboru Sněmovny a autor mnoha ekonomických bestselerů, žádný prospektor, ale ona chce jen zlato, nemluví o ničem jiném než o zlatě!“
Muž domluvil a já zavýskl radostí!
„Aha, takže jde jen o výživné! A já myslel, že zase přijde nějak krize, že proto jste tak smutný!“ oddechnu si si úlevou.
A ten chlápek už taky najednou není smutný, vyskočí a jeho obličej taky září radostí.
„Krize bude! Strašlivá a už brzy! Proto taky tady sedím! Člověče zlatá, to vám bude krize, jakou svět ještě neviděl, úplně ji vidím před sebou, bože, jak je nádherná!“ přivře ten chlápek oči a natáhne svoje ruce, takže vypadal jako kněžna Libuše, když věštila Praze její slávu…
„Takže je to pravda, s tou krizí, že má přijít, jak píše Šichtařové ve své knížce!“ hlesnu smutně a od té chvíle se toho smutku ne a ne zbavit, čert mi to nakukal, abych se toho chlápka ptal, co ho trápí, on se směje a já se smutkem div nezadávím!
