Článek
Jako každé ráno, tak i dnes, poté, co vstal, řádně se umyl, pořádně se nasnídal a slušně se oblékl, vyrazil Putin do práce.
Mohlo být sedm hodin moskevského času, když si sedl na židli a čekal, až přijde Peskov, bez kterého nemělo smysl pouštět se do něčeho kloudného. Jenže Peskov si vždy rád trochu přispal, a tak přišel za Putinem, který celou tu dobu seděl svědomitě na židli a nepřibližoval se vůbec k oknu, až o půl deváté.
„Co budeme dnes dělat, strýčku Vovo? To, co každý den?“ zeptal se Putina Peskov, když si konečně sundal sako, vyzul boty a s nohama na stole se uvelebil vedle Putina.
„Ano, budeme dělat to, co děláme každý den,“ přikývl Putin a dodal, „ale ze všeho nejdřív bych se tě, Peskove, zeptal na něco osobního. Smím?“
„Co byste nesměl, strýčku Vovo? Ptejte se, na co chcete, jste přece můj dobrodinec! Chcete vědět, zda podvádím svou ženu s Mášou Zacharovovou? Nebo jestli mě moje žena podvádí s Lavrovem? Jen se mne ptejte, já vám odpovím. Jen o jedno vás žádám, strýčku Vovo, neptejte se mne na Dostojevského, moc vás prosím!“ zvolal Peskov.
„Nebudu se tě, Peskove, ptát na Dostojevského. Taky jsem neměl rád, když se mě na něho Kadyrov, dej mu Alláh věčnou slávu, stále dokola vyptával a Prigožin jakbysmet,“ řekl Putin a dodal, „chci se tě zeptat na tvůj knír.“
„Na můj knír, strýčku Vovo?“ podivil se Peskov.
„Ano, na tvůj knír,“ přikývl Putin a přešel do důvěrného tónu, jako by Peskov byl jeho, hned po patriarchovi Kyrilovi, nejlepší přítel, „víš, Peskove, zajímá mne, je-li to těžké mít pod nosem takový knír, jako máš ty? Nepřekáží ti, například když někoho líbáš ne na tváře, ale na rty?“
„Není to vůbec těžké, mít takový knír, strýčku Vovo! A při líbání mi taky nepřekáží! Ba právě naopak, už bych bez něho někoho líbat na rty ani nedokázal!“ zvolal Peskov, ale pak přece jen zvážněl, „pravda, ty první roky, kdy jsem ho měl, nebyly zrovna nejlehčí. Děti se mi na ulici smály, že mám pod nosem kartáč, nebo dokonce záchodovou štětku.
Ale pak si děti na můj knír zvykly a dokonce samy žadonily, zda si jej mohou pohladit. Od té doby nedám na svůj knír dopustit.
A proč to vlastně chcete vědět, strýčku Vovo?“
„Ale, přišla mi od Američanů taková nabídka,“ odpověděl Putin a taky zvážněl, „že prý jestli chci mír, tak ať si nechám narůst knír. A až ten knír budu mít, tak přestanou dodávat zbraně Ukrajincům, takže si můžu klidně zabrat celou Ukrajinu. Ovšem pod tou jedinou podmínkou, že budu mít přitom už napořád ten knír, abych vypadal na fotkách s Trumpem jako Stalin, až nám budou dávat Nobelovu cenu za mír.
Jenže já nikdy knír neměl, Peskove!“
Ale Peskov si věděl rady.
„Ale to je snadná pomoc, strýčku Vovo!“ vykřikl Peskov a objal Putina kolem ramen, „ničeho se nebojte a nechejte si ten knír klidně narůst, já vám s tím pomůžu. A až obsadíme Ukrajinu a vy dostanete Nobelovu cenu míru, tak si ho zase oholíte a všechno bude jako dřív. A až si ho oholíte, tak pro jistotu zaútočíme na Pobaltí, aby se NATO nerozšiřovalo na východ jen proto, že jste si oholil knír, který byl podmínkou míru.
Řekněte sám, strýčku Vovo, copak jsme někdy dodrželi nějakou smlouvu?!
V životě žádnou, nebo snad jedině tu o dočasném pobytu Sovětské armády v Československu.
Ano, tak to uděláme, a všechno dobře dopadne!“
„Ano, Peskove, tak to uděláme, jak to říkáš. Zase nic nedodržíme, protože to bychom nebyli my, Rusové. A my, Rusové, musíme být zase jen my, Rusové, tak to Bůh na tomto světě zařídil, abychom žádnou smlouvu či dohodu nedodrželi. Taková je Boží vůle, abych si nechal narůst knír a až dosáhneme hranic Varšavské smlouvy, zase si ho oholil,“ pravil vážně Putin.
„Ano, taková je Boží vůle, strýčku Vovo, abychom nikdy nic nedodrželi. A s tím knírem nemějte o sebe strach. Budu v noci bdít u vašeho lůžka, až vám bude růst, není to přece jen tak, nechat si narůst knír. Chcete, strýčku Vovo, abych bděl v noci u vašeho lůžka?“ nabídl se Peskov.
„Ano, chci Peskove. Komu jinému bych už měl věřit než tobě a otci Kyrillovi?“ přikývl Putin a ještě ten den se přestal holit pod nosem, aby mu tam co nejdřív vyrašil knír, a byl zase mír.
