Článek
V zásadě máte dvě možnosti, jak skutečně zešílet.
Buď budete žít v nějaké divočině tak dlouho, než vám z toho přeskočí.
Nebo navštívíte festival v Karlových Varech, jemuž vládne všudypřítomný duch Jiřího Bartošky, který se zhmotňuje v každém odhozeném cigaretovém vajglu, o který zakopnete, a zešílíte spolehlivě za pouhý týden, nebo i během jednoho jediného večera.
Já osobně dávám přednost druhé možnosti už jen proto, že bych v divočině zcela jistě nezešílel.
Z čeho taky v divočině zešílet?
Z toho, že se pořád díváte na stromy?
Z toho, že slyšíte zpívat ptáky?
Z ticha, když tito ptáci přestanou na večer zpívat?
Z toho, že tam nepotkáte žádné lidi, jak je století dlouhé?
Nevím jak vy, ale já bych se z ničeho toho nedokázal zešílet a to dokonce ani o zimním slunovratu.
Ale na filmovém festivalu zešílím vždy spolehlivě a není to vůbec nijak těžké.
Všude je spousta lidí, kteří se houfují u vchodu do promítacích sálů, jako by se tam právě měly promítat grotesky Charlieho Chaplina v rámci cyklu Komik a jeho svět.
Všude je spousta celebrit, na kterých musíte především sledovat jejich oblečení (u žen pak ještě navíc i výstřihy, nebo též dekolty), protože vám toto oblečení řekne o vás samotných víc, než by vám o vás samotných řekl Sigmund Freud.
Pokud nezešílíte z toho všeho, pak zcela jistě zešílíte z karlovarských večírků, které právě kvůli tomu a jen kvůli tomu navštěvuji.
Třaskavá hudba, alkohol, běsnící lidé s rudými obličeji a prudce se zdvíhající hrudí, zhnětení do jedné jednolité organické matérie, do prahmoty, v níž šílenství a Duch svatý, jež je jednou z nekonečně mnoha Božských osob, splývají v jedno a totéž, to je to, co mě táhne na festivalové večírky mnohem víc než do nějaké divočiny.
A ještě se nestalo, aby na nějakém festivalovém večírku nezešílel, vlastně především kvůli nim, těmto večírkům, se festival pořádá, ony jsou jeho skutečným obsahem, jeho skutečnou kvintesencí.
„Bože, to je ale šílenství, tady jsem správně, svět je jen šílenství a pak už nic!“ říkám si na začátku, když vidím tančící lidi, když mě ohlušuje hudba, když do mne začne proudit alkohol, když se vášnivě líbám s nějakou herečkou, možná i samotnou Terezou Rambou či Aňou Geislerovou, bůhví v čem všem ty ženské hrály a ještě budou hrát!
A ty polibky, vášnivé a nekašírované, to jsou semínka šílenství, které jsou do mne zasévány, aby vzápětí vzklíčily.
A pak opravdu zešílím!
Poznám to podle toho, že stojím na nějakém pódiu a všichni mi tleskají, protože mi Marek Eben, decentně humorný jako vždy, předává cenu prezidenta filmového festivalu.
„Zešíleli, nebo co!?“ ptám se sám sebe.
Nezešíleli, to jsem zešílel já, jak říkám, do divočiny bych zešílet nikdy nešel, nejsem blázen…
