Článek
Hrdě se tyčí k nebi věže Okamurova Hradu. V jedné z těchto věží je ložnice, útulná a pohodlná. A taky navíc bezpečná, protože je projektována tak, aby odolala i výbuchu o síle 100 kt TNT. A v této útulné a bezpečné ložnici spí i sám Okamura, oděn v hedvábném pyžamu, když ho vzbudí telefon.
„Tady Jarda, Foldyna,“ ozve se v telefonu bdělý hlas nočního vlka, „právě mi volal Putin, protože nevěděl, jestli tě může vzbudit, když jsi teďka předseda Sněmovny.“
„A co mi zase chtěl?“ ptá se Okamura, rozvalen na svém tatami, které mu slouží jako lůžko.
„Říkal mi, že to v noci poslal na Kyjev, jak sis přál,“ oznamuje Foldyna Okamurovi.
„No a trefil něco?“ chce vědět Okamura.
„Jo, trefili Kyjevskopečerskou lávru, to má bejt jakože nějakej starej kostel. A desetitisíce lidí jsou bez elektřiny. To je, myslím, docela dobrý, ne?“ odpoví Foldyna a dodá. „Máš mu zavolat, kdykoliv, klidně až ráno, jestli ti to takto stačí, abychom snížili ty obranný výdaje pod 2 %, jak nás o to prosil.“
„Hele, já teď spím. Až se vzbudím, tak mu zavolám, hlavně aby ten kostel shořel celý, jinak tomu neuvěřím, že poslal něco na Kyjev. A kdyby něco, nevolej mi dřív jak v šest, potřebuji se vyspat do rachoty. Dobrou,“ řekne Okamura, odloží mobil, protáhne se, zkontroluje, zda je jeho samurajský meč na svém místě, a zase usne.
A má pravdu, předseda, voni si ti fašisti ani nic jinýho nezaslouží…
