Článek
Zvykli jsme si považovat Slovensko za svou kolonii, bůhví, že jedinou skutečnou kolonii, kterou jsme kdy vlastnili a která nám byla přiklepnuta po první světové válce Západem, jenž se brutálně mstil Maďarsku, a tento postimperiální resentiment v nás evidentně stále přetrvává.
Zatímco davy Slováků míří vlakem, autem, pěšky i koňmo do Prahy, aby v nich naši bratři nasáli trochu toho velkosvětského odéru a ovšem taky si u nás ulevili od slovenské drahoty (ovšemže trochu paradoxní, uvážíme-li, že na Slovensku vládne sociálně citlivá sociálně-demokratická, tedy levicová vláda bývalého komunisty Fica, kdežto u nás bude ještě pár týdnů u moci Fialova vláda, která ožebračila české občany), tak davy Čechů slepě míří opačným směrem, abychom se naopak v Tatrách opájeli falešnou iluzí českého nadčlověka, kterému je na Slovensku dovoleno vše.
Téryho chata, Skalnaté pleso, Lomnický štít, to všechno jsou už nedílné atributy české mytologie, která staví Vysoké Tatry, co se týče důležitosti, hned za bájnou horu Říp, a není ani divu, vždyť na Lomnický štít vystoupil i (v sandálech a ponožkách samozřejmě) i sám Jára Cimrman!
Časy se ovšem mění. Slováci jsou dnes, aspoň doma, na své rodné půdě, sebevědomým národem, který se už nijak netají svou geopolitickou ambicí být oním mytickým mostem mezi zkaženým a zdegenerovaným Západem (proti němuž u nás bojuje spolek Svatopluk, pojmenovaný po prvním a též i posledním slovenském králi) a čistým a humanismem nezkaženým Východem.
A jako takoví se dnes už Slováci neplazí před svými bývalými koloniálními pány, kteří je vyrvali z mateřské náruče Velkého Uherska, ba právě naopak, sebevědomě si berou zpět vše, co jsme jim, my Češi, za všechny ty roky společného státu, vzali nebo rovnou ukradli.
A nejmarkantněji je toto slovenské, pro nás tak nepříjemně zdravé sebevědomí, vidět právě v Tatrách, kde jsou Češi systematicky oškubáváni tak, že Chorvatsko je proti tomu cenový ráj.
„Nech sa páči, pán veľkomožný, váš gulášek,“ řekne vám číšník v každé tatranské restauraci s neskrývaným jízlivým úsměvem na své hladce vyholené tváři, se kterou by mohl hrát i cestujícího na Titaniku, který ve svém podpalubí vezl i Slováky cestující do Ameriky za tzv. lepším životem.
A my, Češi, hrající si na pány, se pokorně pustíme s předstíranou chutí do segedínského guláše, který nám přinesli a za který zaplatíme tolik, že bychom z toho v Praze měli dvě a půl obědová meníčka, abychom zachovali dekorum dávno zkrachovalého panstva.
Slováci si už z nás nic nedělají, ale nám to pořád nedá a jezdíme do Tater, protože nám vlastně ani jiného nezbývá. Na Chorvatsku, druhdy naši druhé letní domovině, jsme schopni nenechat nit suchou za to, že Chorvati na nás chtějí vydělat, ale na Slovensku mlčíme a bez odporu cálujeme 15 eur za pětiminutovou jízdu lanovkou na Hrebienok, abychom ukázali, že na to máme, že jsme páni a že nás nějaká drahota hned tak nezlomí.
Ale pravda je taková, že na to nemáme, že už nejsme páni a že už jsme zlomení tak, že už ani víc zlomení být nemůže.
A když pak hledíme na hladinu Štrbského plesa, je to, jako bychom hleděli do zrcadla, protože není nic směšnějšího a ubožejšího, než to, co vidíme na hladině Štrbského plesa, když do něho hledíme v tom svém outdoorovém ohozu z Dekáče, ostatně jak jste jistě už i vy sami přesvědčili na vlastní oči.
A není pak většího kontrastu mezi našimi dvěma bratrskými národy než toho ve zpátečním vlaku do Prahy. Zatímco Slováci v něm jsou veselí, my Češi v něm sedíme schlíple, oškubáni v Tatrách do posledního centu jen proto, že jsme si v Tatrách chtěli zase zahrát na pány…
