Článek
Cestoval jsem do Uherského Hradiště v jedné pracovní záležitosti. Jsem advokát, specializující se na pracovní právo. Jeden z mých mnoha klientů, učitel z Uherského Hradiště, se odmítl při vyučování podrobit dechové zkoušky. Což byla pro vedení školy záminka, aby mu dala okamžitou výpověď.
Podali jsme proto s mým klientem žalobu na vedení školy a právě z toho důvodu jsem cestoval do Uherského Hradiště, kam jsem opravdu přibližně v deset hodin ráno dorazil svěží a plný sil. Pracovní záležitosti mi zabraly přibližně dvě hodiny, takže v pravé poledne bylo vše potřebné vyřízeno.
V dobré náladě, neboť se mi podařilo obstarat všechny potřebné důkazy o tom, že můj klient byl ze školy vyhozen nezákonně, jsem usedl v tamní nádraží restauraci ke stolu, abych řádně poobědval, neboť čas polední je časem oběda, kdy se lidé v polovině dne sytí nejrůznějšími pokrmy, aby neryli vysílením držkou v zemi.
Objednal jsem si vepřo-knedlo-zelo a k tomu džbán plzeňského piva. Ve skvělém duševním rozpoložení jsem se nasytil a před jednou hodinou jsem se vydal na nástupiště, zaplativ svoji útratu nejen do posledního haléře, ale zanechav i obsluhujícímu restauračního personálu tučné spropitné ve výši pěti korun, protože není skutečně mojí vinou, že ji fialova inflace znehodnotila a že si člověk za ni nekoupí takřka nic.
Vyjdu tedy z nádražní restaurace a neudělám ani krok a hned mě něco omráčí tak, že div neztratím vědomí, jako bych narazil hlavou do nějaké pouliční lampy.
„Proboha, co to jen může být?!“ vyděsím se tak, že by se ve mně krve nedořezal.
Trochu se vzpamatovav, rozhlédnu se kolem sebe a vyděsím se ještě víc.
V očích všech lidí nevidím nic než nenávist k mé osobě!
„Ty svině jedna! Nažral ses, místo abys chcípal hlady!“ čtu v lidských obličejích nenávistný vzkaz.
Snažím se to nebrat na vědomí a zamířím si to k nástupišti, odkud mi za pět minut jede vlak.
Ale lidé se mi schválně pletou pod nohy, nenávistně u to syčící: „Dezoláte, kolaborante, prokremelský pohunku!“
„No, dovolte! Takto někoho odsuzovat bez důkazů!“ bráním se.
Ale to lidi, kteří na mě nenávistně hledí, rozzuří ještě víc.
„Chceš soud? Máš ho mít! Bijte ho lidi, ať má ten svůj soud!“ vykřikne kdosi.
Už nečekám na nic a dám se do běhu, i když to není lehké, protože mám v sobě oběd a džbán plzeňského. Ale protože mi jde evidentně přinejmenším o život, nic toho nedbám a běžím, co to dá.
„Podívejte, ta proti ukrajinská svoloč chce utéct!“ vykřikne nějaká bezzubá babka a rozběhne se za mnou a s ní i ostatní lidé, ke kterým se přidávají další a další lidé.
Prchám přes nějaké sídliště, vzdálenost mezi mnou a černým mračnem lidí se stále zmenšuje. Vběhnu proto do lesíka, který sousedí se sídlištěm, doufaje, že se ukryji pod nějakým keřem, zahrabaný do spadaného listí. Ale mí pronásledovatelé se roztahují do rojnice.
„Pryč odtud!“ je mi jasné, že ani v tomto lesíku nenajdu žádný bezpečný úkryt.
Běžím proto dál, jenže za lesíkem už je jen řeka.
Morava, široká a tekoucí. Ohlédnu a lidé, kteří mě chtějí odsoudit bez soudu, jsou už tak blízko, že zřetelně rozeznávám jednotlivé zlaté zuby, které mají v ústech.
Ocitám se u samotné řeky. Nepřemýšlím nad ničím a skočím do ní. Morava je zde tak hluboká, že nedosáhnu na dno. Hysterický dav se u řeky zastaví, zatímco mne unáší ledový proud. Zkouším doplavat na druhý břeh, ale než to stihnu, zalije moje vědomí jasná a oslnivá zář, hřející příjemně jako na východním obzoru právě vycházející Slunce, takže už je zbytečné, abych plaval na druhý břeh, ledová voda mě tam sama dříve či později donese, i kdyby to mělo trvat celou věčnost…
To se může stát jen v EU, takto odsoudit člověka bez soudu!
