Článek
Vánoce se kvapem blíží, až skutečně opravdu po roce zase nastanou (tedy pokud ještě mezitím nevypukne třetí světová válka).
Životní tempo se zklidňuje, lidé jsou k sobě o poznání laskavější a i ta naděje, že jednou budeme žít věčně, není najednou v mihotavém světle svíček na stromečku už tak umulousaná, jako třeba v parném létě.
A aby toho nebylo málo, i nějaká ta duchovní myšlenka se lidem do hlavy vloudí při pohledu do jesliček, ve kterém se zimou tetelí právě narozený človíček, v němž se Bůh jednou provždy stal člověkem!
Ale jaképak by to byly Vánoce bez kapra, který na štědrovečerní tabuli pronikl pouhých tisíc osm set let poté, kdy nám Bůh podal jasný důkaz své lásky, když se v Betléme narodil Kristus Pán a my proto slavíme Vánoce, jak nás ostatně k tomu zavazuje i nová smlouva mezi námi lidmi a Bohem, konkrétně její článek v němž se jasně praví: „A každý rok na počest toho vánoce slaviti budete!“?
A kapr, to bylo to, mě na Vánocích v dětství nejvíc přitahovalo.
Tedy jeho zabíjení právě v den, kdy nám Bůh dal naději, v den, kdy se v betlémském chlévě rozezněl pláč novorozeného, a tedy jen zdánlivě bezbranného Spasitele, který byl Božím synem už od svého početí z Ducha svatého.
Ani na dárky jsem se netěšil víc než na zabíjení kapra, kterému jsem fascinovaně přihlížel a které bylo pro mě větším mystériem než to, že dárky mi pod stromeček nosí novorozený Ježíšek!
„Kdy už to bude! Kdy už to bude!“ netrpělivě jsem vykřikoval každý Štědrý den, ale nebylo to rozbalování dárků, kterého jsem se nemohl dočkat!
Naštěstí se u nás kapr zabíjel už brzy dopoledne.
To vždy vzal otčím sekáček a jedním vrzem oddělil kaprovu hlavu od těla.
„Uff!“ vydechl jsem vždy údivem nad tím, jak je to lehké.
„Líbí se ti to?“ ptal se mě vždy otčím.
„Ano!“ přikývl jsem.
„Až budeš větší, zkusíš si to sám, chlapče,“ pohladil mě otčím po vlasech a jal se kapra čistit od šupin a porcovat, což už mě ovšem tak nebavilo.
A pak, když už mi bylo šest let, a chodil jsem do první třídy, otčím svůj slib dodržel.
Zase byl Štědrý den a zase na kuchyňské lince ležel kapr zabalený do mokré utěrky, zase poulil oči, a otvíral svá ústa.
„Tu máš. Zkus si to. Hlavně se nesmíš zastavit, tvůj švih musí být plynulý, se zrychlením ve finální fázi,“ podal mi otčím s úsměvem sekáček.
Měl pravdu!
Když zabíjíte kapra, musí být váš švih plynulý, nesmíte se zastavit, naopak ve finální fázi musíte zrychlit!
Vzal jsem sekáček, a pamětliv otčímovy rady, odsekl jsem kaprovi jeho hlavu skoro tak dokonale, jako to dělával po všechny minulé Vánoce otčím!
„Žije?“ zeptal jsem se, když sekáček dopadl na prkénko.
„Nežije. Teď už to budeš o Vánocích dělat ty. Platí?“ ujistil mě otčím, že jsem kapra skutečně zabil a podal mi svoji ruku, aby se mnou taky uzavřel novou smlouvu.
„Platí!“ vypískl jsem nadšeně a už v tu chvíli se začal těšit na další Vánoce, ačkoliv tyto ještě ani pořádně nezačali, vždyť bylo pořád teprve dopoledne Štědrého dne.
Kapry už samozřejmě na Štědrý den už dávno nezabíjím. Nechávám to na dětech, i když sehnat živého kapra je stále složitější. Teď už se těším jen na dárky a raduji se z naděje, kterou nás obšťastnil Bůh, protože v tom spočívá hlavní smysl a poselství Vánoc, jež právě proto slavíme pořád dokola.
Krásný advent!
