Článek
Již jako pubertální jinoch, kterého jeho milovaná češtinářka na jednom arcibiskupském gymnáziu důvěrně seznámila nejen s niternou poezií Jaromíra Nohavici, ale také a především s Dostojevským, jsem se těšil na setkání Ivana Karamazova se Stavroginem.
Musel jsem, pravda, na tento výjimečný okamžik čekat víc jak třicet let, nebo spíš bezmála let čtyřicet. Ale dočkal jsem se. Právě dnes jsem se dočkal toho, co bylo tak dlouhou dobu do jisté míry smyslem mého života, být přítomen setkání Ivana Karamazova se Stavroginem.
Bůhví, v jakém to podniku, nikoliv prvotřídním, Ivan Karamazov se Stavroginem seděli. Číšníka, nebo nějakou jinou obsluhu vidět nebylo, ale podle vzhledu interiéru se dalo snadno usoudit, co je to za špeluňku. Ivan i Stavrogin měli před sebou talíř s poněkud nevábně vyhlížejícím hovězím. Před Ivanem navíc stála již zpola prázdná láhev vodky, ze které si náš ruský inteligent mocně přihýbal.
A právě, když Ivan položil lahev zpět na stůl, opět si mocně zavdav, se ho Stavrogin vůbec ne posměšně, tzn. s nikoliv přehnanou vážností, zeptal: „A co ten tvůj Bůh, Ivane? Pořád není?“
„To není můj Bůh, Stavrogine!“ odvětil poněkud zlostně Ivan.
„Čí teda je?“ zeptal se Stavrogin a opět nikoliv posměšně.
„Co já vím, čí je?“ odsekl Ivan a opět si lokl vodky.
„Máš pravdu, Ivane,“ přikývl Stavrogin. „Houby záleží na tom, komu Bůh patří. Ale je, nebo není?“
„Není. Bůh není,“ pronesl Ivan s dikcí, která již byla dikcí silně opilého člověka.
Stavrogin mlčel, jako by o něčem přemýšlel a potom se zeptal: „A víš to jistě, Ivane?“
Ivan se zašklebil: „Vím to jistě. A proč to vím jistě? Když něco víš jistě, nepotřebuješ vědět, proč to víš jistě. Ale já to vím jistě! Bůh zcela jistě není, protože se mi hnusí představa, že by měl můj tatíček provozovat ty svoje šaškárny i v Božím království! Proto Bůh není, aby tatíček nemohl žít věčně!“
Ivan docela zrudl a popadnuv lahev vodky, vyprázdnil ji takřka až do dna. Stavrogin čekal, až Ivan lahev odloží.
Když se tak skutečně stalo, pravil: „Tvůj tatíček byl ten nejmravnější člověk, jakého jsem znal. Byl to učiněný světec.“
„Tropíš si ze mne žerty, Stavrogine? Jako tenkrát čert?“ rozzuřil se Ivan. „Můj tatíček byl prase, odporný plaz!
Ale Stavrogin zůstal klidný: „Ano, tvůj tatíček byl prase a odporný plaz. Ale to neznamená, že nebyl světec. Ba právě naopak, Ivane! Musel být světec, protože byl prase a odporný plaz!
Právě takoví lidé jsou světci, ti, co jsou jako tvůj tatíček, který se nikdy netajil s tím, že je prase a odporný plaz. Právě takové má Bůh nejraději, protože právě takoví jsou nejlepším důkazem Jeho, to jest, Boží milosrdnosti!
Všichni ti zbožní a zdánlivě mravní lidé jsou Bohu odporní právě pro tuto zbožnost, kterou chtějí zakrýt svou zvrácenost. A věz, Ivane, že u nás v Rusku není lidské duše, která by nebyla zvrácená. Všichni ti naši popové a svatí muži, o svatých ženách ani nemluvě, jsou stejně tak zvrácení jako tvůj tatíček, kterého však Bůh miloval ze všech nejvíc, protože se ani nemodlil, ani se neplazil po kolenou od čerta k ďáblu, aby dokázal, že je svatý, že není zvrácený a zkažený, když se takto kaje a vykřikuje, že lituje svých hříchů.
Ale u Boha, Ivane, je svatý jen ten, který ničeho nelituje, který schválně a veřejně páchá hříchy, aby těchto svých hříchů nijak nelitoval. Takový člověk je skutečný světec přinejmenším od toho okamžiku, kdy byl stvořen první člověk!“
Ale Ivan, už dosti podroušený, neměl pro takové řeči žádné pochopení.
„Stačí!“ zařval jako tur. „Už nechci nic slyšet o Bohu, ani o svém svatém tatíčkovi, který byl prase!“
Stavrogin přikývl.
„Když nechceš, nebudeme se o tom bavit,“ řekl. „Ale s tím Bohem děláš chybu, Ivane. Věřit v Boha, v Jeho existenci a především v Jeho bezmeznou lásku, je v mnoha ohledech pohodlnější. Je to tak pohodlné, až je to vlastně zbabělé. Věříš v Boha a jsi jako v bavlnce.
To, že se stejně bojíš, i když věříš v Boha, to je jiná věc. To je důkaz, že taková víra, i když snad i hluboká, není skutečná. Jen dva druhy lidí se ničeho nebojí. Ti, kteří v Boha nevěří, jako třeba ty. A potom ti, kdož v Boha skutečně věří, a proto musí vždy nutně dojít k témuž závěru, k němuž jdi došel i ty, Ivane.
Lidé v Boha věří ne proto, že Bůh je, ale proto, aby si zajistili, dle svého mínění, život věčný, ale to je málo, žalostně málo. Lidé nepotřebují mnoho, aby uvěřili v Boha. Stačí jim, když uslyší, že Bůh spasí i toho největšího hříšníka a hned uvěří, aby se zachránili.
A kdo z nás není tím největším hříšníkem?
Vždyť i Dostojevskij, který s tím přišel, byl ten největší zvrhlík. A tak je to u nás v Rusku se vším, všechno, co se tváří tak svatě, je ve svém jádru zvrhlé.
Pošlete všechny ty naše velké a ruské duchy, všechny ty Dostojevské, Iljiny, Duginy, Alexandrovce na západ a začnou tam bohapustě hýřit, pořádat ty nejzvrácenější orgie.
Ale ne proto, že je Západ zkažený, ale proto, že jsou zkažení oni sami. Tady se musí tvářit vážně, aby byli velkými duchy. Ale tam, na Západě, se na tu jejich slavnou ruskou svatost kašle. A proto taky naši velcí ruští duchové Západ nenávidí, protože tam vždy vyjde najevo tato jejich ruská zkaženost, protože žádný Rus se nedokáže na západě udržet, aby neukázal svou zkaženost, která je ovšem, na rozdíl od zkaženosti západní, zkažeností svatou, aby se neprezentoval jak ruský nadčlověk, jelikož Rusům je, podle Dostojevského, dovoleno vše, neboť Bůh odpustí i tomu největšímu hříšníku, pokud věří v Boha, jímž je samozřejmě Rusko.
Ale Bůh chraň před spásou a životem věčným, vypadá-li to v Božím království jako u nás v Rusku, kde, abychom dokázali svoji svatost, pácháme ta největší zvěrstva. A tato zvěrstva nás pak utvrzují v přesvědčená o tom, že jsme vyvolení, že jsme lepší než ostatní, protože vše je u nás, včetně naší víry, nesmírně hluboké, třebaže jsme skrz naskrz mužickým národem.“
Ivan se konečně usmál.
„Poslyš, Stavrogine, nejsi ty přece jen Ďábel? Skutečný Ďábel?“ řekl Ivan.
Stavrogin se usmál: „Ano, jsem Ďábel. Jsem Ďábel, protože posunuji významy. Dostojevskij napsal, že i ten největší hříšník bude spasen. A já to posunu úplně někam jinam, když prohlásím, že tomu, kdo věří v Boha, je dovoleno vše, jako tvému tatíčkovi.
A taky jsem Ďábel, protože nepiji. Jen Ďábel dokáže v Rusku nechlastat, hehe!“
„Hehe!“ zasmál se i Ivan a vypil zbytek vodky v lahvi před sebou. Jako na zavolanou vešel do místnosti číšník. Sice ve fraku, ale tak otrhaném, že ani leckterý mužik nechodí takto otrhaný. Postavil před Ivana další lahev vodky a zase odešel.
„To už je dnes třetí,“ pronesl Ivan a napil se tak dlouze, že se mi nechtělo čekat, až lahev položí zpět na stůl a Stavroginovi konec konců taky.
Zvedli jsme se a nechali Ivana o samotě, kterou vždy tak miloval na rozdíl od svého bratra Dimitrije, dej mu pánbůh věčnou slávu, taky to neměl v životě lehké.
A Aljoša?
Ten to dotáhl až na moskevského patriarchu a není v celé Moskvě člověka, který by měl červenější obličej a těžší váčky pod očima než on.
Ale žehnat, žehná Aljoša Karamazov vskutku báječně, až z Kyjeva za ním jezdí vdovy, aby jim náš Aljoša požehnal…
