Článek
Bůh stvořil tento svět a člověka i proto, krom jiného, aby byl Jan Hus upálen v Kostnici, neboť i to je a musí být součástí Božího záměru, jednoho z mnoha Božích záměrů, které ve svém souhrnu tvoří přímo geniální Boží plán lidské spásy, který na zemi realizuje Církev svatá.
Tedy nemohl se soud s Janem Husem skončit jinak než jeho odsouzením. A k tomuto, v podstatě předem danému závěru, neboť nelze zpochybňovat Pravdu, která nám byla Bohem zjevena jednak v Písmu svatém a jednak v učení Církve svaté, taky dospěl.
Celý tento soud byl tak jen formalitou, a když dozrál do své finální fáze, nemohl nikdo zpochybnit jeho spravedlnost, protože spravedlnost tohoto soudu byla spravedlností Boží.
A tak stál Jan Hus v poslední den tohoto svého pozemského života před soudem, mírně a shovívavě se usmívaje na své soudce.
Jeden z těch soudců, jakýsi prelát, vysoce postavený církevní funkcionář promlouval ke všem přítomným a především pak k samotnému Janu Husovi rozhněvaným hlasem.
„Zde přítomný Jan Hus se dopustil nezpochybnitelného kacířství!“ hřímal tento prelát, tvář celou červenou stejně jako oděv, „jeho nauka o čtyřech vznešených, ušlechtilých pravdách, o tom, že ke spáse vede osmidílná ušlechtilá stezka, jsou nebezpečným bludem, protože není spásy mimo Církev svatou!
Co za bludy hlásá tento kacíř?
Tento kacíř hlásá, že život je utrpením, že toto utrpení má svoji příčinu, kterými jsou touha a lpění, že tomuto utrpení lze učinit konec, zničením žádostivosti. A nakonec hlásá i ten nejnebezpečnější blud, že ke spáse, to jest zaniknutí utrpení lze dojít nikoliv následováním Krista, jehož tělem je Církev svatá, jak to činíme my, křesťané, ale že lze k němu dojít po osmidílné ušlechtilé stezce.
Vše, co hlásá tento kacíř, je v rozporu s učením Církve svaté, v němž nám Bůh zjevil pravdu, a proto musí být tento kacíř upálen, pokud své učení neodvolá.
Ptám se tě, proto, Mistře Huse, odvoláš své bludy o čtyřech vznešených pravdách a osmidílné stezce k zániku utrpení, tedy ke spáse?“
Zraky všech se upřely na souzeného, který měl poslední příležitost zachránit si jak život vezdejší, tak i život věčný.
Ale souzený Mistr Jan Hus sám sebe zavrhl, sám sebe odsoudil k věčnému zatracení, když pravil: “ Nebuďte smutní, vy, kteří mne zde soudíte, nenaříkejte. Již dříve jsem přece řekl, že vše, co je člověku drahé a milé, musí zaniknout, musí ustat, nemůže přetrvat na věky. Jak by se mohlo stát, že by se to, co vzniklo, co povstalo, nerozpadlo? To není možné.“
Tato slova jen církevní funkcionáře utvrdila v tom, že pokud Jana Husa neodsoudí za tyto fantasmagorické bludy, budou oni sami odsouzení milosrdným Bohem k věčnému zatracení.
A tak byl právem Jan Hus upálen, protože mimo církev není spásy…
